Teď je tu nápěv saxofonu. A já se stydím. Zrodilo se v něm nádherné malé utrpení, vzorové utrpení. Čtyři noty na saxofonu. Přicházejí a odcházejí, vypadá to, jako by říkaly: „Je třeba se chovat jako my, trpět v taktu." Ale ovšem! Samozřejmě bych rád trpěl oním způsobem, v taktu, bez samolibosti, bez sebelitování, s vyprahlou čistotou. Ale což za to mohu, že mi pivo ve sklenici zteplalo, že jsou na zrcadle hnědé skvrny, že jsem přespočetný, že se i mé nejupřímnější, nejryzejší utrpení vleče a těžkne, má příliš mnoho masa a zároveň příliš volnou kůži, jako rypouš sloní, a velké, vlhké a dojemné, ale velice odporné oči? Ne, rozhodně nelze tvrdit, že ta drobná diamantová bolest, jež se točí kolem dokola nad gramofonovou deskou a mne oslepuje, je soucitná. Ba ani ironická: hbitě se otáčí, zaujata sama sebou; jako kosa přeťala bezvýraznou intimitu světa a teď se otáčí a nás všechny, Madeleine, tlusťocha, majitelku, mne a stoly, lavice, zrcadlo se skvrnami, sklenice, nás všechny, kteří se oddávali existenci, protože jsme byli mezi sebou, výhradně mezi sebou, nás všechny zastihla neupravené, v každodenní nedbalosti: stydím se sám za sebe a za vše, co existuje před ní.