Číšnice rozsvěcí lampy: nejsou ještě dvě hodiny, ale nebe je úplně temné, takže nevidí na šití. Něžné světlo; lidé jsou doma, jistě si také rozsvítili. Čtou, oknem se dívají na nebe. Pro ně... je to něco jiného. Jinak zestárli. Žijí uprostřed odkazů a darů a každý kus nábytku je nějaká vzpomínka. Přívěšky, medaile, portréty, škeble, těžítka, paravány, šály. Skříně mají plné lahví, látek, obnošeného šatstva a novin; všechno si uchovali. Minulost je přepych majitele.
Kde bych si uložil tu svou? Do kapsy člověk minulost nestrčí; potřebuje domov, aby ji tam uložil. Já vlastním jen své tělo; úplně samotný člověk, jen se svým tělem, nemůže zadržet vzpomínky; procházejí mimo něho. Neměl bych si stěžovat: chtěl jsem přece být svobodný.