Můj příteli, nejsem tím, kým se zdám být. Zdání je jen šat, který nosím, pečlivě utkaný šat, jenž chrání mne před tvým vyptáváním a tebe před mou nedbalostí.
"Já" ve mně, můj příteli, dlí v obydlí ticha a uvnitř setrvá provždy nepostižitelné, nedosažitelné.
Nechtěl bych tě nutit, abys věřil tomu, co říkám, ani důvěřovat tomu co činím, neboť má slova jsou jen tvé vlastní myšlenky ve vzduchu a mé skutky jsou jen tvé vlastné naděje v činu. Když říkáš: "vítr vane na východ," odpovídám: "Ano, vane na východ," neboť bych nechtěl, abys věděl, že mé myšlení neplyne po větru, nýbrž po moři.
Nemůžeš pochopit mé myšlenky plynoucí po moři a ani bych nechtěl, abys je pochopil. Chci být na moři samoten.
Když je pro tebe den, můj milý příteli, je pro mě noc; i tehdy, když mluvím o o poledním přílivu tančícím po pahorcích a o nachovém stínu plížícím se přes údolí. Neboť ty nemůžeš slyšet písně mé temnoty ani vidět má křídla tlukoucí o hvězdy a já bych nechtěl, abys slyšel či viděl. Cci být s nocí samoten.
Miluješ pravdu, krásu a spravedlnost; a já kvůli tobě říkám, že je dobré a vhodné to vše milovat. Avšak v srdci se směji tvé lásce. Nechci ale, abys viděl můj smích. Chci se smát o samotě.
Můj příteli, jsi dobrý, opatrný a moudrý, a proto jsi dokonalý. Já rovněž mluvím s tebou moudře a opatrně, a přece jsem blázen. Maskuji však své bláznovstní. Chci být blázen sám.
Milý příteli, ty nejsi mým přítelem, jak ti to ale mám dát najevo? Má cesta není tvou cestou, kráčíme však společně ruku v ruce.