Styska se mi po tom, jak jsem byval prekvapeny. Posledni dobou prichazi po klidu rovnou des.

Ale ano, jiste, idealismus, vedecká etika, hledání pravdy ve všech podobách — to všechno je moc pekné. Ale nakonec clovek zákonite dojde k podezrení, že — pokud vubec nejaká skutecná pravda existuje — celý ten multidimenzionální nekonecný vesmír témer skoro urcite řídí banda maniaku. Takže když je potom na vybranou — bud strávit dalších deset miliónu let zjištováním, jestli to tak skutecne je, anebo vyinkasovat peníze a vzít nohy na ramena, tak potom, aspon pokud jde o me, rozhodne bych dal prednost zdravému pohybu.

Stejne rikam "pratele" jen ze zasady. Uz nemam pratele, jen spoluucastniky. Zato jejich pocet vzrostl, je jich lidske pokoleni. A v lidskem pokoleni vy prvni. Ten, kdo je pobliz, je vzdycky prvni

Neboť právě v tom tkví celý problém. Kdyby se naše doba cítila v úpadku, považovala by doby jiné za vyšší, než je sama, a z toho by plynula úcta k nim a obdiv principů, na nichž byly zbudovány. Naše doba by měla jasné a pevné ideály, i kdyby je nebyla schopna uskutečnit. Ale pravý opak pravdou - žijeme v době, jež se cítí zázračně schopnou uskutečňovat, ale neví, co má uskutečňovat. Ovládá všechny věci, ale není paní sebe sama. Cítí, že se ztratila ve své vlastní košatosti. Přes své prostředky, přes své větší vědomosti a větší technickou zručnost nakonec dopadá dnešní svět ze všech světů nejnešťastněji: je prostě unášen proudem.