Jak tak na vas tady koukam, tak forma zabila obsah co?

Ti mladí lidé mě udivují: popíjejí kávu a přitom vyprávějí jasné a pravděpodobné příhody. Když se jich někdo zeptá, co dělali včera, nezneklidní: dvěma slovy vám to povědí. Na jejich místě bych blekotal. Je ovšem pravda, že už dávno se nikdo nestará o to, jak trávím svůj čas. Když žije člověk sám, neví už ani, co znamená vypravovat: pravděpodobnost mizí zároveň s přáteli. Události rovněž, člověk je nechává plynout; náhle se vynoří lidé, kteří hovoří a odcházejí, člověk se ponořuje do historek bez hlavy a paty: byl by hanebným svědkem.
Ale zato mu neujde nic nepravděpodobného, všechno to, čemu by v kavárně nikdo nevěřil. Tak například v sobotu, tak kolem čtvrté odpoledne, po chodníku z prken kolem staveniště nádraží utíkala pozpátku malá žena v bleděmodrém a mávala kapesníkem. Zároveň zahýbal za roh černoch v bezovém nepromokavém plášti, žlutých botách a zeleném klobouku a pískal si. Žena do něho vrazila, stále pozpátku, pod svítilnou na lešení, kterou večer rozsvěcují. Takže v jedné a téže chvíli tam bylo lešení, silně vonící mokrým dřevem, svítilna a ta drobná světlovlasá ženuška v náručí černocha, a to vše pod planoucím nebem. Kdybychom bývali čtyři nebo nás bylo pět, byli bychom si asi povšimli toho nárazu, všech těch něžných barev, krásného modrého pláště, který připomínal prachové peřiny, světlého nepromokavého pláště a červených skel svítilny; byli bychom se smáli ohromení, jež se objevilo na těch dvou dětských tvářích.
Málokdy se stává, že osamocený člověk má chuť se zasmát: to celé pro mě najednou získalo výrazný, ba divoký, ale ryzí smysl. Pak se to rozložilo a zůstala jen svítilna, lešení a nebe: pořád to bylo ještě dost hezké. O hodinu později svítilna svítila, foukal vítr, nebe bylo černé: nezůstalo už vůbec nic.
To vše není nijak nové; nikdy jsem neodmítal takové neškodné pocity: naopak. Aby je člověk pocítil, stačí být trošku sám, jen natolik, aby se mohl ve vhodnou chvíli zbavit pravděpodobnosti. Zůstával jsem však blízko lidí, na povrchu samoty, pevně rozhodnut v případě poplachu uchýlit se do jejich středu: v podstatě jsem byl až dosud pouhý amatér.
Teď jsou všude věci, jako ta sklenice piva tamhle na stole. Když ji vidím, mám chuť říct: vzdávám se, dál nehraju. Velmi dobře chápu, že jsem zašel příliš daleko. Se samotou nemůže asi člověk „stát na svém". To neznamená, že se před spaním dívám pod postel nebo že se bojím, aby se uprostřed noci neotevřely dveře mého pokoje. Jenže jsem stejně neklidný: už půl hodiny se vyhýbám tomu, abych se podíval na tu sklenici piva. Dívám se nad ni, pod ni, vpravo, vlevo: ale ji vidět nechci. A vím velmi dobře, že všichni ti staří mládenci kolem mi nikterak nemohou pomoct: je příliš pozdě, nemohu se už k nim utéct. Přišli by mi poklepat na rameno a řekli by: „Tak copak je s tou sklenicí piva? Je jako ostatní. Je broušená, s uchem, má štítek s lopatkou a na štítku je napsáno Spatenbráu. To všechno vím, ale vím, že je i něco jiného. Téměř nic. Ale nemohu už vysvětlit, co vidím. Nikomu. Tak: sklouzávám pozvolna na vodní dno, ke strachu.
Jsem sám uprostřed těch radostných a rozumných hlasů. Všichni ti chlapi tráví čas vzájemným vysvětlováním a blaženě shledávají, že jsou téhož názoru. Můj Bože, oni přikládají takový význam tomu, že si všichni myslí totéž.

Vetsina lidi si mysli: "Zivot stoji za picu a pak chcipnes." Ja si to nemyslim. Dovoluji si nesouhlasit. Podle me zivot stoji za picu, pak dostanes rakovinu, chcipne ti pes, opusti te manzelka, pak rakovina ustoupi, poridis si novyho psa, znova se ozenis, dluzis deset milionu dolaru za ucty z nemocnice, ale dres se dalsich tricet pet let a vsechno splatis, potom te rani mrtvice, ochrnes na pulku tela, belhas se po ulicich, mluvis jen levym koutkem ust a tecou ti sliny, ale chodis na rehabilitaci, naucis se zas chodit i mluvit a pak jednoho dne vkrocis na Sedesaty sedmy ulici do vozovky a bum, srazi te mestskej autobus a je po tobe. Mozna

Když jsme vyrůstali, nikdy se nám o infarktech nezmínili. Varovali nás před vším možným. Nevypíchni si klackem oko! Ne aby sis bral od cizího chlápka bonbóný! Nelez do vody najedenej! Ale ani jedinkrát se nezmínili, že ti může zničeho nic, neočekávaně a bez jedinýho varování explodovat hlava. Na to musel člověk přijít oklikou. Je ti čtrnáct. Máš akné. Rodiče se oblíkaj na pohřební hostinu. "Pan Carelli je po smrti." "A na co umřel?" Rodiče zmlknou a podívaj se na sebe. Maj říct, že na infarkt? Nebo že se zabil v autě? Stále váhaj. Změří si tě pohledem. Konečně usoudej, že už jsi dost starej na to, aby ti řekli pravdu. "V hlavě mu praskla tepna." Cože? Co to má doprdele znamenat? Mám akné, neustálou erekci, žádný vlastní peníze, a vy mi teď klidně řeknete, že člověku může explodovat hlava? V libovolným okamžiku? Paráda. Dík. Další dva roky jsem se bál dělat cokoliv. Bál jsem se, aby mi moc rychle netlouklo srdce, protože pak by mohla nějaka synapse v mozku udělat zkrat a ucpat mi tepnu. Chodil jsem pomalu. Žádný běhaní. Nekouřil jsem. Nehonil si péro. Dodneška jsem při sexu velmi opatrnej. "Udělal ses?" "Ne. Ale chválabohu mi aspoň neexplodovala hlava."

YouTube - Fever Ray 'If I Had A Heart'
http://www.youtube.com/watch?v=EBAzlNJonO8

http://x.anise.cz/player/niftyplayer.swf?file=http://x.anise.cz/mp3/05_kmfdm-dogma.mp3

All we want is a headrush.
All we want is to get out of our skin for a while.
We have nothing to lose because we don't have anything,
anything we want anyway...
We used to hate people,
now we just make fun of them.
It's more effective that way.
We don't live,
we just scratch on day to day
with nothing but matchbooks and sarcasm in our pockets,
and all we are waiting for is for something worth waiting for.
Let's admit America gets the celebrities we deserve.
Let's stop saying "Don't quote me" because if no one quotes you,
you probably haven't said a thing worth saying.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
We all just want to die a little bit.
We fear that pop-culture is the only culture we're ever going to have.
We want to stop reading magazines,
stop watching T.V.,
stop caring about Hollywood,
but we're addicted to the things we hate.
We don't run Washington and no one really does.
Ask not what you can do for your country,
ask what your country did to you.
The only reason you're still alive is because someone has decided to let you live.
We owe so much money, we're not broke, we're broken.
We're so poor we can't even pay attention.
So what do you want?
You want to be famous and rich and happy,
but you're terrified you have nothing to offer this world,
nothing to say and no way to say it.
But you can say it in three languages.
You are more than the sum of what you consume.
Desire is not an occupation.
You are alternately thrilled and desperate,
skyhigh and fucked.
Let's stop praying for someone to save us and start saving ourselves,
let's stop this and start over.
Let's go out - let's keep going.
This is your life - this is your fucking life.
We need something to kill the pain of all that nothing inside.
Quit whining you haven't done anything wrong because frankly you haven't done much of anything.

Someone's writing down your mistakes.
Someone's documenting your downfall.