Když my, ženy, hledáme smysl života nebo cestu poznání, vždycky se ztotožňujeme s jedním ze čtyř klasických archetypů.
Panna (a teď nemám na mysli sexualitu) je ta, jejíž hledání předpokládá naprostou nezávislost, a vše, co se naučí, je plodem její schopnosti čelit výzvám sama.
Mučednice objevuje v bolesti, v odevzdání a v utrpení způsob, jak poznat sama sebe.
Světice nalézá v bezmezné lásce, ve schopnosti dávat, a nic za to nechtít skutečný důvod své existence.
A konečně Čarodějka jde za naprostým a neomezeným potěšením – a tím ospravedlňuje vlastní existenci.

"Kdybychom s absolutní jistotou věděli, že naše nejmenší konání, naše nejmenší myšlenka bude mít dalekosáhlé účinky, jež uvedou do pohybu síly, které zasahují až do vzdálených galaxií, jak opatrně bychom pak jednali, mluvili a mysleli. Jak by pak byl náš život vzácným integrovaným celkem! Odpovědnost je ve své hloubce a úplnosti zastrašující a fascinující zároveň, neboť obsahuje nejistotu, ale i hlubokou útěchu, že jsme částí věčného nedělitelného celku. Máme právo na uskutečnění tohoto obdivuhodného smyslu života a můžeme toho dosáhnout, neboť všechno je částí celku, jedinečnou verzí jednoty."

Protože život není spravedlivý, nemaluje cestu temperovými barvami. Místo toho má v zásobě jen odstíny šedé, a čím déle a více se barva blíží bílé, tím tvrdší pak je pád do čistě černé...nic jako štěstí neexistuje. Existuje jen pocit, kdy si myslíte že všechno je jak má být. Ale čím dříve si uvědomíte, že je to jen krásná opona jako na divadle, která se brzy roztáhne a vše pak bude o to horší, tím lépe pro vás. Štěstí totiž není název pro čas kdy nejste nešťastní, je to pouze čas mězi dvěma smutky, díky kterému vás další úder tvrdě srazí do kolen...ne, on vás přímo zarazí do země. Tak hluboko, že už možná nikdy nevylezete. Žádný zákon rovnocenné výměny neexistuje. Můžete pro někoho všechno obětovat, ale ve výsledku nemusíte získat nic. Můžete jen sedět a poslouchat jak vám osoba kterou milujete nadšeně vypráví o tom jak se do někoho bláznivě zamilovala, nebo můžete sledovat jak jí prackama přes zadek rejdí její opilý kámoš když se s ní loučí. Život je nespravedlivý, tak se s tím kurva smiř.

Alma
http://vimeo.com/4749536

Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou. Nesouzvuk nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi.

Tak zase ráno co ráno vstávám a nemám čas na sebe myslet, zamyslet se, jsem šťasten, jsem nešťasten? Již napřed znám ten první me­chanický pohyb ruky k budíku, sahám mu rozespale mezi nohy, abych zastavil zvonění niklových varlat. Pak tentýž tápavý pohyb ke stěně k vypínači a totéž první stydlivé prohlédnutí člověka předčasně pro­bu­zeného, rozcuchaného, páchnoucího, člověka, který se znovu po­sazuje na postel s budíkem v ruce. Každé jitro si pouštím rádio, na­ladím Berlín a poslouchám… Zprvu nic, avšak několik minut před čtvrtou se ozve Internacionála zpívaná sborem a hudbou, pak známý milý hlas: Dobrého jitra, tovaryši, zde Moskva… pak třicet vteřin ti­cho a náhle ranní hluk moskevské ulice při Kremlu, několik písknutí, ně­kolik houkaček a pak zvony Kremlu začnou bít… jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá… a zase milý hlas: Tovaryši, hovoří Moskva, dobré jitro, je šest hodin… a zase Internacionála zpívaná sborem a hud­bou… To znamená, že u nás jsou čtyři, to znamená ještě několik minut času a stojí za to si vlézt do postele a hledět na vteřinovou ru­čičku, jak se pomaličku sune a tiká kolem dokola ještě a zas. Někdy i usínám na ty tři minuty, ale pak musím z postele ven a poddat se au­to­matismu, šílenému a přesnému, zvláště ráno, kdy nelze již nežít. Rychle se obléci, vyčistit dvojníku v zrcadle zuby a přemýšlet, proč se ob­den holit a denně kolikrát mýt a jíst a chodit se zasedacím pořád­kem v mozku? Nač se pořád strachovat, že něco někde zmeškám? Chlá­cholím se, musíš být statečný, musíš, musíš, ty musíš! Opakuji si to často každou hodinu, ale ráno každou minutu, abych se lehčeji opláchl a lehčeji odsunul dotěrné myšlenky na pozdější chvíli. Vychá­zím z domova, začíná pršet, drobně mrholí na celý kraj, na moji za­hrád­ku, cítím, jak potřebuji déšť, hmatám, jak ke kořínkům se mi dere tmavá voda a strhává s sebou vápenný prach, cítím, jak moje vláseč­nice mlsají a já se stávám zlatou parménou, malináčem, panenským jablíčkem, myslím si, co bych asi tak potřeboval, abych byl šťastněj­ším?