Ze začátku se mi zdálo, že to zvládnu. Snažil jsem se ze všech sil. Jenže přes všechnu snahu ve mně pořád přetrvávala jakási neurčitá prázdnota, která pak najednou začala nabývat tvaru.
Byl to bolavý prázdný prostor, který jsem měl pevně usazen v sobě. Z těžítek, z koulí seřazených na kulečníkových stolech, ze všeho na mně koukala smrt. Všichni jsme ji den co den vdechovali jako popílek, který se zvolna usazuje na plicích.
Až do té doby jsem měl smrt za něco, co existuje samo pro sebe někde úplně stranou života. "Jednoho dne nás to všechny čeká, ale do té doby od ní máme pokoj," myslíval jsem si. A připadalo mi to jen spravedlivé a naprosto morální. Život tady, smrt tam. A já žiju, takže se mě smrt netýká.
Jenže od té doby, co umřel, jsem se na smrt (a ani na život) nedokázal dívat takhle zjednodušeně. Smrt totiž opravdu nestojí mimo život. I já ji měl od samého počátku v sobě, a nemohl jsem to zapírat, ať jsem se snažil kdovíjak. Smrt, která té květnové noci přišla pro Kizukiho, si zároveň vzala i mě.

Stale znovu cinim tutez zkusenost a stejne stale se ji vzpiram, nechci uverit, prestoze si na to lze takrka sahnout: naproste vetsine lidi chybi intelektualni svedomi, ba casto jako by se mi zdalo, ze s pozadavkem takoveho svedomi je clovek i v nejlidnatejsich mestech osamely jak na pousti. Kazdy se na tebe podiva cizima ocima a dal uziva svych vah, nazyvaje jedno dobrym, druhe zlym, nikdo se nezacervena, das-li mu znat, ze jeho zavazi nemaji spravnou vahu, - a nikoho to ani nepobouri: mozna se tvym pochybam vysmeji. Chci tim rici: naprosta vetsina lidi nepoklada za opovrzenihodne verit tomu ci onomu a take podle toho zit, aniz si predtim uvedomili posledni a nejjistejsi duvody pro a proti a aniz se aspon dodatecne snazili takove duvody najit, - a dokonce i nejnadanejsi muzove a nejuslechtilejsi zeny patri k teto "naproste vetsine". Nac je mi vsak dobrosrdecnost, takt a genius, kdyz clovek s temito ctnostmi strpi u sebe mdly cit ve vereni a posuzovani, kdyz mu touha po jistote neni nejniternejsi tuzbou a nejhlubsi potrebou. Avsak stat uprostred teto rerum concordia discors a cele te zazracne nejistoty a mnohoznacnosti byti a netazat se, netrast se zadosti a rozkosi tazani, nezmoci se vuci tomu, kdo se taze, dokonce ani na nenavist, snad nanejvys na trochu posmechu - to pocituji jako opovrzenihodne, a prave tento pocit hledam u kazdeho ze vseho nejdriv: jakasi posetilost mi stale znovu namlouva, ze kazdy clovek tento pocit musi mit, jakozto clovek.
Tot muj zpusob nespravedlivosti.

And he argued that people opposing arms sales would be the same people protesting against job losses, should the defence industry close down: "Governments aren't in a position to make those simplistic judgements, they must deal with the world as it is, it is sometimes uncomfortable, it is sometimes difficult, prime ministers in particular have to bear the heat for things they have done that in retrospect look naive, but I'm afraid that is in the nature of the job."

Anomie je zhroucením legitimity cílů sociálního jednání založeného na normativních předem domluvených ujednáních. Společnost už nedokáže regulovat osobní vášně v důsledku rozvratů kolektivního řádu. Lidské neomezené touhy se rozpoutávají a projevují jako "bezedná propast, kterou nic nemůže naplnit", když žádná řídící moc už neovládá morální potřeby jednotlivců. "Předem" stanovený soulad mezi individuálními potřebami a sociálními možnostmi každého sociálního stavu se porušil. "Z toho vyplývá, že nejsou (jedinci) uzpůsobeni pro stav, který je pro ně vytvořen." Tento stav sociálního vření je nepřetržitý v obchodním nebo průmyslovém světě, od nejnižších po nejvyšší místa sociálního žebříčku se tyto "žádostivosti vzdouvají, aniž by věděly, kam se nakonec napřou"; lidé si kladou cíle daleko za hranicí toho, čeho mohou rozumně dosáhnout. Anomie je zkrátka "nemoc z nesmírnosti".

Tam, kde tradiční společnosti zvýrazňují změny pomocí rituálů přechodu, jsou moderní aktéři nuceni budovat své já tak, že si opatří sami pouto mezi svou individuální zkušeností a sociální změnou. Jedinci se stále znovu vracejí ke své vlastní již prožité zkušenosti, aby se mohli zachytit v trvalých reflexivním posunech. Modernita v sobě nese skutečný příkaz k reflexivitě: aktéři musí vědět, co dělají, a proč dělají to, co dělají. Identita je tedy výsledkem sebereflexe, díky níž si jedinec udržuje epickou kontinuitu. Jedinec musí zakořenit sám v sobě, ztělesnit se sám v sobě, dosáhnout spojení mezi svým tělem a svým já, kterým neustále hrozí rozdělení.
Touto neustálou potřebou reflexivní reorganizace sebe sama přechází moderní jedinec od pocitu morální viny k pocitu studu. Problém, s nímž je konfrontován, není už ani tak porušení internalizovaného tabu, ale spíše jeho schopnost získat důvěru, jistotu identity, která mu umožní předstoupit před ostatní, vystavit se úzkosti z jejich pohledu. ...
Moderní stav je tedy prostupován nepřekonatelným napětím mezi jistotou a nebezpečím, mezi důvěrou a rizikem. Riziko je napříště základním prvkem horizontu jednání. O to více, že expanzi vědění a interpretační konflikty z něho vyplývající prožívají jedinci ve světě mnoha autorit a nemají útočiště v žádné svrchované instanci u nějakého superspecialisty. Moderní život neplyne v kontextech, které by byly stále jistější, ale v prostředí obecné metodologické pochybnosti.