Anomie je zhroucením legitimity cílů sociálního jednání založeného na normativních předem domluvených ujednáních. Společnost už nedokáže regulovat osobní vášně v důsledku rozvratů kolektivního řádu. Lidské neomezené touhy se rozpoutávají a projevují jako "bezedná propast, kterou nic nemůže naplnit", když žádná řídící moc už neovládá morální potřeby jednotlivců. "Předem" stanovený soulad mezi individuálními potřebami a sociálními možnostmi každého sociálního stavu se porušil. "Z toho vyplývá, že nejsou (jedinci) uzpůsobeni pro stav, který je pro ně vytvořen." Tento stav sociálního vření je nepřetržitý v obchodním nebo průmyslovém světě, od nejnižších po nejvyšší místa sociálního žebříčku se tyto "žádostivosti vzdouvají, aniž by věděly, kam se nakonec napřou"; lidé si kladou cíle daleko za hranicí toho, čeho mohou rozumně dosáhnout. Anomie je zkrátka "nemoc z nesmírnosti".

Tam, kde tradiční společnosti zvýrazňují změny pomocí rituálů přechodu, jsou moderní aktéři nuceni budovat své já tak, že si opatří sami pouto mezi svou individuální zkušeností a sociální změnou. Jedinci se stále znovu vracejí ke své vlastní již prožité zkušenosti, aby se mohli zachytit v trvalých reflexivním posunech. Modernita v sobě nese skutečný příkaz k reflexivitě: aktéři musí vědět, co dělají, a proč dělají to, co dělají. Identita je tedy výsledkem sebereflexe, díky níž si jedinec udržuje epickou kontinuitu. Jedinec musí zakořenit sám v sobě, ztělesnit se sám v sobě, dosáhnout spojení mezi svým tělem a svým já, kterým neustále hrozí rozdělení.
Touto neustálou potřebou reflexivní reorganizace sebe sama přechází moderní jedinec od pocitu morální viny k pocitu studu. Problém, s nímž je konfrontován, není už ani tak porušení internalizovaného tabu, ale spíše jeho schopnost získat důvěru, jistotu identity, která mu umožní předstoupit před ostatní, vystavit se úzkosti z jejich pohledu. ...
Moderní stav je tedy prostupován nepřekonatelným napětím mezi jistotou a nebezpečím, mezi důvěrou a rizikem. Riziko je napříště základním prvkem horizontu jednání. O to více, že expanzi vědění a interpretační konflikty z něho vyplývající prožívají jedinci ve světě mnoha autorit a nemají útočiště v žádné svrchované instanci u nějakého superspecialisty. Moderní život neplyne v kontextech, které by byly stále jistější, ale v prostředí obecné metodologické pochybnosti.

the silence beneath the bark / le silence sous l'écorce
http://vimeo.com/17794275

Mel bys prevzit vladu nad sebou, vladu i nad vlastnimi ctnostmi. Drive byly ony tvymi pany; smeji vsak byt jen tvymi nastroji vedle jinych nastroju. Mel bys vladnout nad svymi Pro a Proti a naucit se zbavovat se jich nebo je uplatnovat podle toho, jaky vyssi ucel sledujes. Mel bys pochopit perspektivnost kazdeho hodnoceni - posun, zkresleni a zdanlivou teleologii horizontu a co vsechno k perspektivnosti patri; take kus hlouposti vzhledem k protikladnym hodnotam a celou intelektualni ujmu, kterou musi rado platit za kazde Pro, za kazde Proti. Mel by ses ucit chapat nutnou nespravedlnost v kazdem Pro a Proti, nespravedlnost jako neoddelitelnou od zivota, zivot sam jako podmineny perspektivnosti a jeji nespravedlnosti. Mel bys predevsim na vlastni oci videt, kde je nespravedlnost pokazde nejvetsi: tam totiz, kde je zivot nejmensi, nejuzsi, nejubozejsi, nejnevyvinutejsi, a presto nemuze jinak nez povazovat sebe za ucel a miru veci, a jen v zajmu sveho uchovani tajne a malicherne a vytrvale nahlodavat a zpochybnovat vse vyssi, vetsi, bohatsi - mel bys na vlastni oci spatrit problem hierarchie, videt, ze moc a pravo a obsahlost perspektivy vzrustaji ruku v ruce. Mel bys.. - ale dost uz.

Když my, ženy, hledáme smysl života nebo cestu poznání, vždycky se ztotožňujeme s jedním ze čtyř klasických archetypů.
Panna (a teď nemám na mysli sexualitu) je ta, jejíž hledání předpokládá naprostou nezávislost, a vše, co se naučí, je plodem její schopnosti čelit výzvám sama.
Mučednice objevuje v bolesti, v odevzdání a v utrpení způsob, jak poznat sama sebe.
Světice nalézá v bezmezné lásce, ve schopnosti dávat, a nic za to nechtít skutečný důvod své existence.
A konečně Čarodějka jde za naprostým a neomezeným potěšením – a tím ospravedlňuje vlastní existenci.