C´est moi qui connaît les femmes! Věř mi, pro každou ženu, ať si hlásá co chce, je život věčným hledáním, komu by se mohla podrobit... tak říkajíc prahne po tom, aby se mohla podrobit.


Přečetl jsem si teď, co jsem právě napsal, a vidím, že jsem mnohem chytřejší než to co mám napsáno. Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější než to, co v něm zůstává?

Možná jsem udělal velkou chybu, že jsem se pustil do psaní. Vždyť v lidském nitru zbývá nekonečně víc, než co se podaří vyjádřit slovy. Dokud je vaše myšlenka, byť i nepěkná, ve vás, je vždy hlubší, kdežto vyjádřená slovy, je směšnější a nepoctivější. Versilov mi říkal, že pravý opak se děje pouze špatným lidem.

Historicka analyza teto velke vule po vedeni, jez zmita lidstvem, vyjevuje jak to, ze neni poznani, ktere by nespocivalo na nespravedlnosti (ze tedy samotne poznani nema pravo na pravdu nebo na zalozeni pravdy), tak to, ze poznavaci instinkt je spatny (ze je v nem neco vrazedneho a ze nemuze, nechce nic podnikat pro blaho lidi).

Ze začátku se mi zdálo, že to zvládnu. Snažil jsem se ze všech sil. Jenže přes všechnu snahu ve mně pořád přetrvávala jakási neurčitá prázdnota, která pak najednou začala nabývat tvaru.
Byl to bolavý prázdný prostor, který jsem měl pevně usazen v sobě. Z těžítek, z koulí seřazených na kulečníkových stolech, ze všeho na mně koukala smrt. Všichni jsme ji den co den vdechovali jako popílek, který se zvolna usazuje na plicích.
Až do té doby jsem měl smrt za něco, co existuje samo pro sebe někde úplně stranou života. "Jednoho dne nás to všechny čeká, ale do té doby od ní máme pokoj," myslíval jsem si. A připadalo mi to jen spravedlivé a naprosto morální. Život tady, smrt tam. A já žiju, takže se mě smrt netýká.
Jenže od té doby, co umřel, jsem se na smrt (a ani na život) nedokázal dívat takhle zjednodušeně. Smrt totiž opravdu nestojí mimo život. I já ji měl od samého počátku v sobě, a nemohl jsem to zapírat, ať jsem se snažil kdovíjak. Smrt, která té květnové noci přišla pro Kizukiho, si zároveň vzala i mě.

Stale znovu cinim tutez zkusenost a stejne stale se ji vzpiram, nechci uverit, prestoze si na to lze takrka sahnout: naproste vetsine lidi chybi intelektualni svedomi, ba casto jako by se mi zdalo, ze s pozadavkem takoveho svedomi je clovek i v nejlidnatejsich mestech osamely jak na pousti. Kazdy se na tebe podiva cizima ocima a dal uziva svych vah, nazyvaje jedno dobrym, druhe zlym, nikdo se nezacervena, das-li mu znat, ze jeho zavazi nemaji spravnou vahu, - a nikoho to ani nepobouri: mozna se tvym pochybam vysmeji. Chci tim rici: naprosta vetsina lidi nepoklada za opovrzenihodne verit tomu ci onomu a take podle toho zit, aniz si predtim uvedomili posledni a nejjistejsi duvody pro a proti a aniz se aspon dodatecne snazili takove duvody najit, - a dokonce i nejnadanejsi muzove a nejuslechtilejsi zeny patri k teto "naproste vetsine". Nac je mi vsak dobrosrdecnost, takt a genius, kdyz clovek s temito ctnostmi strpi u sebe mdly cit ve vereni a posuzovani, kdyz mu touha po jistote neni nejniternejsi tuzbou a nejhlubsi potrebou. Avsak stat uprostred teto rerum concordia discors a cele te zazracne nejistoty a mnohoznacnosti byti a netazat se, netrast se zadosti a rozkosi tazani, nezmoci se vuci tomu, kdo se taze, dokonce ani na nenavist, snad nanejvys na trochu posmechu - to pocituji jako opovrzenihodne, a prave tento pocit hledam u kazdeho ze vseho nejdriv: jakasi posetilost mi stale znovu namlouva, ze kazdy clovek tento pocit musi mit, jakozto clovek.
Tot muj zpusob nespravedlivosti.