V prilisnem zmatku nejisteho osudu není podle me rozdilu mezi bohy a lidmi. Defiluji prede mnou v tomhle zastrcenem ctvrtem poschodi v dlouhe rade snu a nejsou pro me nicim vic, nez cim byli pro ty, kdo v ne uverili. Cernosske fetise s nejistyma a udivenyma ocima, zvireci bozi divochu z nepropustnych pustin, figuralni symboly Egyptanu, Jezis, pan duslednosti a lasky k bliznimu, ruzna pojeti tehoz Krista, novi svati, bohove novych obci, vsichni defiluji, vsichni, ve smutecnim pochodu omylu a iluze. Vsichni pochoduji a za nimi kraceji prazdne stiny, sny, o nichž ti nejhorsi snilci soudi, ze pevne spocivaji na zemi jen proto, ze jsou na teto zemi stinem – ubohe pojmy bez duse a tela, Svoboda, Lidstvo, Stesti, Lepsi budoucnost – a v samote tmy se sunou jako listi postrkovane vpred vleckou kralovskeho plaste, který ukradli zebraci.