V prilisnem zmatku nejisteho osudu není podle me rozdilu mezi bohy a lidmi. Defiluji prede mnou v tomhle zastrcenem ctvrtem poschodi v dlouhe rade snu a nejsou pro me nicim vic, nez cim byli pro ty, kdo v ne uverili. Cernosske fetise s nejistyma a udivenyma ocima, zvireci bozi divochu z nepropustnych pustin, figuralni symboly Egyptanu, Jezis, pan duslednosti a lasky k bliznimu, ruzna pojeti tehoz Krista, novi svati, bohove novych obci, vsichni defiluji, vsichni, ve smutecnim pochodu omylu a iluze. Vsichni pochoduji a za nimi kraceji prazdne stiny, sny, o nichž ti nejhorsi snilci soudi, ze pevne spocivaji na zemi jen proto, ze jsou na teto zemi stinem – ubohe pojmy bez duse a tela, Svoboda, Lidstvo, Stesti, Lepsi budoucnost – a v samote tmy se sunou jako listi postrkovane vpred vleckou kralovskeho plaste, který ukradli zebraci.

Pokud člověk zůstane v těchto zdech, vše, co se stane, se stane buď vpravo, či vlevo od kamen. I kdyby vstoupil sám svatý Denis s klíčem v ruce, musil by vstoupit vpravo, projít mezi regály vyhrazenými francouzské literatuře a stolem vyhrazeným pro lektory. A kdyby se nedotýkal země, kdyby se vznášel dvacet centimetrů nad podlahou, nacházel by se jeho krvavý krk přesně ve výši třetí police s knihami. Tak pomáhají tyto předměty alespoň určovat hranice pravděpodobnosti.