…
Nic me neuspokojuje, nic me neutesuje, vsechno – at uz to bylo, nebo ne – me nudi. Nechci mit dusi, a nechci se ji vzdat. Preji si to, co si nepreji, a vzdavam se toho, co nemam. Nemohu byt nicim ani vsim: jsem spojovaci most mezi tim, co nemam, a tim, co nechci.

Takový my jsme, my výrobci fantazií: abychom oslavili nebo zhodnotili život člověka nadrobíme mu těžký osud, uvalíme na něho zápasy a útrapy v míře vrchovaté. Ale což v tom opravdu není zvláštní sláva života? Člověk, který chce ukázat, že nežil nadarmo a jalově, kývá hlavou a praví: Mnoho jsem prodělal. Jářku, doktore, rozdělme si své úkoly: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky; kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám. Vy pohladíte jizvu, které se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány. Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí.

„Až jedné noci, podivně osamělé podzimní samotou, když listí padá, vyděsila se (…) ze spaní a marně se pokoušela zachytit okraj šťastného snu, který ji činil mladým děvčetem, žnoucím trávu v lese nad rodnou chalupou. Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče (… její) blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné. Vědomí se sice poznenáhlu vyjasnilo a věci se staly známými, ale to poznání bylo jen novou hrůzou, že svět je dvojí. A pak teprve přišel náhlý náraz a bolest...“

V prilisnem zmatku nejisteho osudu není podle me rozdilu mezi bohy a lidmi. Defiluji prede mnou v tomhle zastrcenem ctvrtem poschodi v dlouhe rade snu a nejsou pro me nicim vic, nez cim byli pro ty, kdo v ne uverili. Cernosske fetise s nejistyma a udivenyma ocima, zvireci bozi divochu z nepropustnych pustin, figuralni symboly Egyptanu, Jezis, pan duslednosti a lasky k bliznimu, ruzna pojeti tehoz Krista, novi svati, bohove novych obci, vsichni defiluji, vsichni, ve smutecnim pochodu omylu a iluze. Vsichni pochoduji a za nimi kraceji prazdne stiny, sny, o nichž ti nejhorsi snilci soudi, ze pevne spocivaji na zemi jen proto, ze jsou na teto zemi stinem – ubohe pojmy bez duse a tela, Svoboda, Lidstvo, Stesti, Lepsi budoucnost – a v samote tmy se sunou jako listi postrkovane vpred vleckou kralovskeho plaste, který ukradli zebraci.