Nejsme dobrotivi ani dobrocinni – ne proto, ze bychom byli pravy opak, ale proto, ze nejsme ani jedno, ani druhé. Dobrota je jemnocit hrubych dusi. Zajima nas tim, ze je to epizoda odehravajici se v jinych dusich a jinymi zpusoby mysleni. Pozorujeme, a pritom neprojevujeme ani souhlas, ani nesouhlas. Nasim ukolem je nebyt nicim.

Byli bychom anarchisty, kdybychom pochazeli z trid, které samy sebe nazyvaji socialne slabymi, anebo z kterekoli jiné tridy, z niz se lze vysvihnout ci klesnou. My však jsme zpravidla lide narozeni v mezerach trid a spolecenskych prehrad – téměř vždy v onom dekadentnim prostoru mezi aristokracii a burzoazii, coz je spolecenske místo geniu a blaznu, s nimiz je mozne sympatizovat.

Cinnost nas uvadi do rozpaku zcasti pro fyzickou neschopnost, ale ještě vic pro moralni nechut. Jednat nam pripada nemoralni. Zda se nam, ze veskere mysleni se degraduje, vyjadrime-li je slovy, která je privlastnuji druhym a cini je srozumitelnym tem, kdoz mu rozumeji.

…
Nic me neuspokojuje, nic me neutesuje, vsechno – at uz to bylo, nebo ne – me nudi. Nechci mit dusi, a nechci se ji vzdat. Preji si to, co si nepreji, a vzdavam se toho, co nemam. Nemohu byt nicim ani vsim: jsem spojovaci most mezi tim, co nemam, a tim, co nechci.

Takový my jsme, my výrobci fantazií: abychom oslavili nebo zhodnotili život člověka nadrobíme mu těžký osud, uvalíme na něho zápasy a útrapy v míře vrchovaté. Ale což v tom opravdu není zvláštní sláva života? Člověk, který chce ukázat, že nežil nadarmo a jalově, kývá hlavou a praví: Mnoho jsem prodělal. Jářku, doktore, rozdělme si své úkoly: vy budete z povolání a z lásky k člověku snímat jeho bolesti a napravovat jeho nedostatky; kdežto já z lásky k člověku a z povolání budu jej ovíjet příkořími a konflikty a budu se rýpat v jeho ranách, aniž bych měl pro ně peruánský balzám. Vy pohladíte jizvu, které se krásně a čistě zahojila, kdežto já budu s úžasem měřit hloubku rány. Nakonec se snad ukáže, že i já snímám utrpení tím, že vyslovuju, jak to bolí.

„Až jedné noci, podivně osamělé podzimní samotou, když listí padá, vyděsila se (…) ze spaní a marně se pokoušela zachytit okraj šťastného snu, který ji činil mladým děvčetem, žnoucím trávu v lese nad rodnou chalupou. Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče (… její) blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné. Vědomí se sice poznenáhlu vyjasnilo a věci se staly známými, ale to poznání bylo jen novou hrůzou, že svět je dvojí. A pak teprve přišel náhlý náraz a bolest...“