Nejsme dobrotivi ani dobrocinni – ne proto, ze bychom byli pravy opak, ale proto, ze nejsme ani jedno, ani druhé. Dobrota je jemnocit hrubych dusi. Zajima nas tim, ze je to epizoda odehravajici se v jinych dusich a jinymi zpusoby mysleni. Pozorujeme, a pritom neprojevujeme ani souhlas, ani nesouhlas. Nasim ukolem je nebyt nicim.

Byli bychom anarchisty, kdybychom pochazeli z trid, které samy sebe nazyvaji socialne slabymi, anebo z kterekoli jiné tridy, z niz se lze vysvihnout ci klesnou. My však jsme zpravidla lide narozeni v mezerach trid a spolecenskych prehrad – téměř vždy v onom dekadentnim prostoru mezi aristokracii a burzoazii, coz je spolecenske místo geniu a blaznu, s nimiz je mozne sympatizovat.

Cinnost nas uvadi do rozpaku zcasti pro fyzickou neschopnost, ale ještě vic pro moralni nechut. Jednat nam pripada nemoralni. Zda se nam, ze veskere mysleni se degraduje, vyjadrime-li je slovy, která je privlastnuji druhym a cini je srozumitelnym tem, kdoz mu rozumeji.