Začíná to obyčejně pocitem příliš velké bolesti. Všechno ostatní se zdá nicotné ve srovnání s tou vaší bolestí. Litujete sami sebe a zdá se vám, že svět vám křivdí tím, že je bez vás šťasten, že vás nelituje, nebo že vás dosti nelituje.
Závidíte a začínáte nenávidět.
To je chvíle kdy i dobří lidé přestávají nešťastnému rozumět. Od těch, kteří jsou kolem vás, můžete očekávat, že pochopí vaše neštěstí a vaši bolest. Ne však vaši závist a nenávist.
Ale pak, aniž si to uvědomujete, začínáte stavět zeď kolem svého srdce... Opevňujete se svou nenávistí. Zdá se vám, že je to hradba obranná. Přijde však chvíle, kdy ji sami nebudete moct překročit.
Srdce se stane vězením. O to tvrdším, že jste si ho sami zbudovali.

Lidská přirozenost má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen. Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná.
A zdá se mi právě tak potěšilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku..."
,,.. Kdybych odešel z tohoto kruhu, cítili by to? Jak dlouho by cítili trhlinu, kterou tvůj odchod způsobí v jejich osudu? Jak dlouho? - Ó, tak pomíjející je člověk, že i tam, kde se přímo dohmatává svého vlastního bytí, kde jediné vytiskl pravdivý obraz své přítomnosti, že i v památce, v duši svých milých hasne, že i odtud vymizí, a to brzy - tak brzy! .."
A tisíce záměrů, tisíce nápadů mi znělo v duši, až tu nakonec stála, cele a neoblomně, poslední myšlenka, jediná: zemřu ! - Ulehl jsem a zrána, když jsem se klidně probudil, stojí tu ještě neotřesena, silná, jak byla, v mém srdci: zemřu ! - Není to zoufalství, je to jistota, že jsem dotrpěl a že se pro tebe obětuji ;... Byl jsem klidný, když jsem začal, a nyní, když si všechno tak živě představuji, pláču jako dítě.."

Ne ze bychom nenavideli prave vas.
Sociopsychologove a teoretici zabyvajici se popularni kulturou poukazuji na kazdorocni narust oblibenosti misogynskych zanru (napr. vyrazny uspech gang bangu, nasilnych sexualnich praktik a pornografie obsahujici bukkake) a zpravidla tvrdi, ze tohle vsechno znamena, ze jak zeny ziskavaji cim dal vetsi moc, muzi se citi tou moci cim dal vice ohrozeni, a proto zeny castuji cim dal vetsi nenavisti.
To neni pravda. Necitime k vam nenavist, citime vztek. Mame na vas vztek, protoze rikate, ze chcete, abychom s vami jednali jako s muzi, ale kdyz s vami jedname jako s muzi, obvinite nas, ze s vami takhle jedname jenom proto, ze jste zeny. Mame na vas vztek, protoze rikate, ze chcete, abychom se k vam chovali stejne, jako bychom se chovali sami k sobe, kdyz pritom mate na mysli, ze chcete, abychom se k vam chovali stejne, jako se chovate vy samy k sobe. Mame na vas vztek, protoze rikate, ze dokazete podnikat stejne jako my, a pak nam tvrdite, ze to, jak podnikame my, je "nepatricne". Mame na vas vztek, protoze rikate, ze chcete hrat poctive, kdyz pritom mate na mysli, ze chcete hrat nepoctive, chcete rict, ze nechcete, aby si vas kruti muzi podrobili, jako si podrobuji slabsi muze.
A tenhle vztek narusta. Protoze stale casteji slychame, jak rikate: "Vidite? Rikaly jsme vam, ze jsme si rovni. Rikaly jsme vam, ze uspejeme ve vasem svete, pokud budeme mit stejne hriste!" Ovsem my se domnivame, ze jste ve skutecnosti v nasem svete uspely, protoze jsme vas prestali brat za sobe rovne, protoze jsme vam to hriste zmenili.
Ne, nemame problem s nespravedlnosti jako takovou, mame problem s tim, kdyz rikate: Jsme stejne silne jako vy, a ted nas prestante takhle mlatit.

A prave kvuli tomu vas uznavame stale mene a mame na vas stale vetsi vztek. Protoze presne takove by byly nase pocity vuci muzum, kteri by porad dokola opakovali takovou vetu, a vy nam rikate, abychom s vami zachazeli stejne jako s muzi.
Tak proc to tedy trpite?, zeptate se. Z tehoz duvodu, jako tolik z nas snasi, ze musi pozadat o povoleni, aby si mohli vyrazit s kamarady, z tehoz duvodu, jako snasime skutecnost, ze tolik z vas prohlasuje, ze uz nechcete, abychom chodili do striptyzovych klubu, z tehoz duvodu, jako snasime a obetujeme tolik veci. Protoze i kdyz mozna nejste tak silne jako my, dokazete nas oslabit.
A prave proto jsou misogynske zanry cim dal oblibenejsi. Protoze cim dele drzime hubu, tim vic chceme ukazat sami sobe, ze nakonec, az na to prijde, jsme prave my ti, kdo vas ovladaji. Nechceme potlacit vasi rozvijejici se silu, ale poprit nasi trvalou poddajnost. Citime se ohrozeni ne vasi rostouci silou, ale nasi narustajici slabosti.
Neni pravda, ze bychom vas nenavideli.

(Uz to zde jednou bylo. Mam potrebu se repostnout.)

Filosofie je umění najít cestu ven tam, kde se všem zdá, že se ocitli v pasti. Zbavuje člověka jeho vrozené závislosti na jednoduchých odpovědích, nehledá nějaké třetí cesty, ale čtvrté a páté. Naznačuje, jak důležité je dokázat se srdečně smát tomu, co je směšné, a brát vážně to, co teprve přichází. To ale souvisí s tím, že filosofie byla vždy a dodnes je způsob kritického myšlení, to jest schopnost zastavit se, když běžím, a podívat se, netočím-li se v kruhu. Čas od času je totiž nezbytné zkoumat, zda složitě neredukujeme na příliš jednoduché a zda to, co dává smysl, není v tom, co jsme odmysleli. Pak možná zjistíme, že – zvláště u nás – žijeme v době velkého odmýšlení. Umíme zacházet jen s celými čísly. Dělíme-li, jsme nespokojeni, že nám vycházejí nějaké zbytky. Hned se jich snažíme zbavit (jsou nepřizpůsobivé), a neuvědomujeme si, že tyto zbytky, které odhazujeme, jsou způsob, jímž se nám naše doba snaží promluvit do duše. Filosofie je umění naslouchat tichu. Všem hlasům, které nejsou slyšet, protože je nelze směnit za jednoduchá hesla.

Miroslav Petříček: „Možná je to tak, že umění dotuje stát, ne naopak“
http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/14073-miroslav-petiek-mona-je-to-tak-e-umni-dotuje-stat-ne-naopak#.UVhF1uRgj6k.facebook