Lidská přirozenost má své meze. Dovede snášet radost, bolest, lítost až do jistého stupně, ale hyne, jakmile je překročen. Nejde tu tedy o to, je-li kdo silný či slabý, nýbrž vydrží-li tolik utrpení, kolik mu bylo naloženo, ať už je to trýzeň duševní či tělesná.
A zdá se mi právě tak potěšilé říkat, že je zbabělý, kdo si bere život, jako je nevhodné nazývat zbabělcem toho, kdo umírá na zákeřnou horečku..."
,,.. Kdybych odešel z tohoto kruhu, cítili by to? Jak dlouho by cítili trhlinu, kterou tvůj odchod způsobí v jejich osudu? Jak dlouho? - Ó, tak pomíjející je člověk, že i tam, kde se přímo dohmatává svého vlastního bytí, kde jediné vytiskl pravdivý obraz své přítomnosti, že i v památce, v duši svých milých hasne, že i odtud vymizí, a to brzy - tak brzy! .."
A tisíce záměrů, tisíce nápadů mi znělo v duši, až tu nakonec stála, cele a neoblomně, poslední myšlenka, jediná: zemřu ! - Ulehl jsem a zrána, když jsem se klidně probudil, stojí tu ještě neotřesena, silná, jak byla, v mém srdci: zemřu ! - Není to zoufalství, je to jistota, že jsem dotrpěl a že se pro tebe obětuji ;... Byl jsem klidný, když jsem začal, a nyní, když si všechno tak živě představuji, pláču jako dítě.."