Se Spasitelem jsem bojoval několik let. Dunu jsem přečetl někdy ve třinácti a byla to pro mně v té době nejtlustší a nejsložitější kniha :) I tak jsem ji zhltal. Spasitele jsem po několika kapitolách odložil a vracel jsem se k němu několikrát.
Přečetl jsem jej až po shlédnutí TV adaptace, která je imho výborná (když pominu triky a toporné herce a pár stovek dalších věcí :)
Na Spasiteli si cením toho, jak Herbert bořil to, co napsal v předchozím díle. Jak se Paula všichni ve vesmíru bojí, jak v jeho jménu zemřelo milióny lidí. Nedá se to téměř číst, ale ty události mně strašně baví.
Z Děti Duny si z příběhu moc nepamatuji, kromě začátku mutace Leta. Ale pamatuji si, že se to četlo výborně. Snad za to může překlad, snad Herbert, ale oči prostě sami pluli po odstavcích. Nikde jsem se nezasekával, věty se dokončovaly tak, jak jsem čekal.
Nikdy jsem si toho u knih nevšiml, ale zrovna tehdy jsem předtím četl Zlatý Kompas (nebo nějaké pokračování), což je fantasy pro děti a i když je to příběhově zajímavé, četlo se mi to strašně špatně. Pořád jsem se tak nějak zasekával.. :) Neumím to líp popsat.