No, vcera jsem si pod jejim dojmem dal film znovu a znovu se utvrdil v nazoru, ze se Lynchovi rozpadl na dve casti. Do utoku Harkonnenu jde o mistrovsky, skoro bezchybny dilo. Pak se to zacne hroutit, tolik zasadni cervi jsou vetsinou jen k smichu (respektive z nich nejde hruza - a tudiz kdyz si Paul jednoho osedla, divak to nepovazuje za vykon hodny obdivu celeho kmene) a jak mi bylo potvrzeno dvema ne-ctenari, lide neznali knihy se zacinaji definitivne ztracet. Naprosto odbyta (nebo sestrihana, kdovi) je scena setkani s fremeny, prestoze v ni narozdil od knihy poprve predstavuji Stilgara.
Zaverecny utok na Cisare je chaos nad chaos, bez znalosti knihy neni jasne, proc se boura Stitovy val a tak vubec. Thufiruv konec byl z kinoverze zelbohu vystrizen, takze se divim, proc v ni vubec zustalo jeho zajeti baronem, kdyz nedojde rozuzleni. Jenom souboj s Feydem da vzpomenout na brilantni sceny z uvodu filmu, a pak take ten rozkosny zaber s Aliu, stojici uprostred zkazy, v ruce krispel. Dokonalost sama. Svym zpusobem mi to prijde, jako by nam Lynch vzkazoval "sorry, vymklo se mi to z ruky, ale prezili jsme a silenstvi nas osvobodilo".
A dest, ten proklaty zaverecny dest. Zjistil jsem, ze mi nevadi. Je to hloupost, ale pro film pusobive zakonceni - kdyby mu tedy nepredchazela ta hodina totalniho zmatku. I tak ale Lynchovu Dunu stale povazuju za kongenialni dilo, pro me osobne dokonale vystihujici vetsinu aspektu knihy, predevsim co se zucastnenych postav tyce. Tolik kontroverzni sonicke zbrane mi prijdou jako vyborny napad, jak dodat jistou filozofickou hloubku ("moje jmeno zabiji") tam, kde nebylo mozne prenest hlubsi myslenky z knihy. Navic, pouzite citaty z uvodu kniznich kapitol jasne ukazuji, jak moc Lynch nad Herbertovymi texty premyslel.
Coz se bohuzel neda rict o tvurcich mini-series, myslim.