Co jsem minule doktorovi vylicil jak me boliva hlava, mam obcas rozostreny videni, prijde mi ze hloupnu (proc nesvest na rakovinu vsechno ;-) ), a nedavno se mi podarilo "zaspat" do prace tak, ze jsem se probudil bez zjevneho duvodu az po 40 hodinach spanku, tak me poslal krom obligatniho pravidelneho CT bricha i na CT mozku.
Jako doted jsem byl se svym melanomem cevnatky docela smirenej, nijak moc lecit se to neda, za skoro tri roky se stav prakticky nemeni, a je to takovej remizovej stav cekani na metastaze... na neco se strejne umrit musi, a pri mym nezdravym zpusobu zivota jsem ostatne nikdy nemel v planu tu strasit v duchodovym veku. Ale az dneska jsem si uvedomil, ze jsem vlastne zatim zadnyho skutecne nemocnyho (nebo mozna spis - skutecne se leciciho) nepotkal, na onkologii vetsinou vidavam lidi, na kterych nic na prvni pohled znat neni, dost mozna tam chodi proste jen preventivne. I lidi z meho okoli, co treba uz i na rakovinu umreli, vzdycky vypadali... do posledni chvile lidsky. Ale kdyz jsem dneska odchazel z CT, privezli tam pani... no, ze je to pani bylo poznat jen proto, ze ji tak oslovovali. Zmítající se, zalostne skrehotající vyzáblá holá věc, branici se odvozu i na tuhle nevinnou proceduru. Nemuzu ten obraz dostat z hlavy... nebo si jen predstavit, ze bych nekdy podstoupil neco, co by vedlo k tomuhle. A pokud je tohle mezifaze k nejakemu uspesnemu vyleceni, tak klobouk dolu pred lidma, co tam pracujou. Neprijde mi, ze na takovyhle vyjevy by se dalo zvyknout... :-(