UBIK: Člověku by rozhodně mělo jít o ten text, nejen o fetiš knihy.
Někdy ale cítím, zvláště v exilových vydáních, ještě jakousi zvláštní naléhavost, odlesk času, ve kterém jejich vydání mělo význam nejen literární.

netrvám na papíře. beru i skeny. sice tam chybí ten fetišistický rozměr, ale co už...

Jojo, třídit sběr má smysl...
Byl jsem dnes vyhodit papír do kontejneru, a hned nahoře ležela krabice s knihami - klasická všehochuť od Spejbla a Hurvínka na cestách přes Odvážnou školačku až ke školnímu atlasu světa z roku 54.
Tak jsem si tam vzal Píseň lásky od Kamila Bednáře s ilustracemi Ludmily Jiřincové v naprosto perfektním stavu - 1. vydání z roku 1944 i s autorovým podpisem! :-p

RICARDERON: Myslím nikde v antikvariátech; v knihovnách městské i Viktorově samozřejmě jo.

VANEK: Zábranu ti ukážu. Potkat básníka, Odeon 1989, obsahuje soupis autorova díla. A ještě má pán nějakou prózu, pokud se nepletu.
Teď uvažuju ještě, jestli si mám koupit za 200 Kainarovu Zlatovlásku z roku 1953 a ještě jeho Říkadla ze 48. Perfektní stav, to se taky nevidí.:)

Prevíti.

RICARDERON: OK, mě ten Zábrana taky žere - vlastně jsem ho snad v životě nikde neviděl. Ale myslím, že tu mám (a už si i vybavuji, kde) nějakého předúnorového Koláře cca za pětikorunu, nejvýš dvacku.

A jinak knihy jsou z pozůstalosti Rudolfa Havla.:)

NATASHA: To jsem pochopitelně tuze tuze rád.:)

RICARDERON: Pořád mě to tuze žere.
:)

Mimochodem, sledujete portál http://www.czechlit.cz/ ?

Hledání cesty k novému autorovi je vlastně dost napínavé. Někdy člověk vykolejí na jednom verši či básni a je na roky odvrácen.

NATASHA: Faktum je, že já jsem se k Hruškovi dostal přes "naživo" - přes ty jeho čtené Obývací nepokoje - a taky mám pocit, že pronikání k němu bylo o to snazší...

NATASHA: To rád slyším, neb jednou jsem Hrušku slyšel v místě jeho (a mého) bydliště a najednou jeho texty promlouvaly podivně cize a příliš pateticky. Ale musím poznamenat, že jsem tehdy přišel po začátku a musel odejít před koncem.
Je to jinak jeden z mála lidí, který dokáže vystihnout nepatetickou patetičnost Ostravy.

A tu báseň, ve které Hruška popisuje, jak dva chlapečkové na ulici spolu v dialogu probírají strategické postupy při jakési počítačové hře (představujíce si zřejmě přitom přesné obrazy i děje), tu prostě musíme nějak někde splašit, protože to je naprostá lahůdka.
Pravda, když to čte autor naživo, tak je to zřejmě daleko větší pařba. Ale stejně.

Moc pěkně napsané. Teprve teď doopravdy lituji.

Ke včerejšímu čtení Petra Hrušky ve Fra:

Víte, kdo jste tam nebyli, přišli jste podle mého názoru opravdu o hodně.
Petr Hruška je autor, ve kterém se pozoruhodně spojuje kvalita autorská s kvalitou lidskou. Alespoň tak působí na mě. Ve svých básních vypráví o věcech samozřejmých, o každodennosti, ale tak, že by se člověk hned smál, hned plakal - jak si autor zamane.
A je v tom všem taková nějaká vřelost... A navíc i nadhled nad sebou samým, nad člověkem i básníkem, což je velmi vzácné.

A když si tak včera dramaturgicky promyslel (samozřejmě tedy nevytváří to kouzlo nahodile...) svoje čtení jako kombinaci textů osmiletého Petra Hrušky, který se již v té době projevoval jako veskrze geniální pozorovatel, a básní současného Petra Hrušky o rodině a dětech, vezl nás mezi radostí a dětskou průzračností a nezamýšlenou naivitou, a dospělým vnímáním světa - místy bolestným, místy odhalujícím roztomilé absurdity, a pak zas hruškovsky laskavým...

A já jsem tam seděla a poslouchala a smála se uvnitř i nahlas a myslela jsem na to, že není nic důležitějšího - jakkoliv přepjatě to možná zní.

Nelpím na prvním vydání, neb Zimohrádek je slast číst v obou °)

Případně je navštěvují oslové. Únik knih do Prahy je každopádně značný.