ARGANNAH: šestý bod mi nějak vypadl.

6) 90% trhu z hlediska knižních titulů – nikoliv obratu, ale budiž – existuje jen proto, že autoři brutálním způsobem deformují tržní principy, neboť na něj lezou obaleni červenými čísly a po léta se v tom vyžívají. místo toho by mohli být na pár let stateční a počkat si, zda takto masivní zánik bude mít účinek.

jenomže každý si poví: hele, stejně to nemá cenu, dyk von a tamten bude stejně publikovat, nic se nestane. a nikdo nechce udělat první, druhý ani třetí krok.

"hele, tak já ty Židy postřílím, vždyť by je stejně postřílel někdo jinej. tak vo co de?"

ARGANNAH: rozumím tvým námitkám, díky za ně. ovšem několik bodů je třeba vyjasnit.

1) jak může autor publikovat dílo, které nevzniklo?

pokud na autora kladeš povinnost tvořit jen proto, že se v čistě individuální sféře nedokáže ubránit tvůrčímu impulsu, a musí proto sebe, příp. okolí, vystavovat obětem, vyvádíš tento impuls z privátní sféry a slučuješ jej přímo s požadavkem společnosti; slučuješ metafyzickou a společenskou rovinu literatury a děláš z autora bezmocného otroka.

jinými slovy: autor je zodpovědný (zavázaný, dlužen) literatuře na společenské rovině (tj. společnosti), protože literatura na metafyzické rovině (ve tvém pojetí opět společnost) jej "obdařila" bičem tvůrčího impulsu, aniž by se zajímala o další okolnosti.

to je, obávám se, vyhroceně totalitní, diktátorské pojetí tvorby.

proto autoru přisuzuji právo prohlásit, že z hlediska společnosti dílo neexistuje, a pak ani není co publikovat. je to jeho jediná obrana, jediný hmatatelný nástroj, který má. vzdává se jej naopak tam, kde jej bez odporu odevzdá do soukolí systému.

nicméně, pro tebe: autor je srab, pokud není dost odvážný, aby beznadějné otroctví přijal. možná, ale morální vítězství, které si připíše, je konkrétní krev konkrétních lidí, kteří se museli obětovat.

2) "Vzdává se možnosti hledat cesty, jak působit ne-li mimo systém, tak na jeho okrajích, a vzdává se možnosti hledat cesty, jak na těchto okrajích systém aktivně měnit."

pod tím si, při nejlepší vůli, neumím nic představit. zkus uvést jeden konkrétní příklad, jak autor publikováním ovliňuje publikační podmínky v tomto duchu, ať je o čem diskutovat :)

vedle toho mám podezření, že ty podmínky lze měnit spíš bez publikace, třeba tím, že autor nedá rukopis zadarmo nebo hluboko pod cenou, čímž vytváří jistý publikační étos. (jinak ovšem, tlak na soukromého vydavatele je neproduktivní, ten je na tom stejně špatně)

3) "kultura bez kultury" souvisí s tím, co píšu v bodě 1. ve tvém pojetí se vina za tento stav přenáší na autora-otroka-společenský nástroj, já ji kladu na netečnou společnost.

4) systém se má změnit nikoliv pro radost autoru, nýbrž především sobě. pro autora se měnit nepotřebuje, s tímto čekáváním rozhodně nemá smysl něco podnikat. platí přece, co bylo již řečeno: pokud se potvrdí, že společnost literaturu v daném segmentu nepotřebuje, nechá ji s klidem a uspokojením vyhnít (a prakticky to již dělá, jen včeličky to usilovně přetírají).

opět by se hodilo slyšet konkrétní příklad, jak může autor změnit systém ve svůj prospěch (resp. menšiny odepsaných čtenářů). dle mého může dělat jen to, co se děje nyní, pokud publikuje, a udržovat status quo. moc prospěchu z toho však nemá.

5) tím, že autor nepublikuje, naslouchá požadavku systému (společnosti, trhu) na neexistenci nekomerční literatury, to je pravda. z toho nejspíš usuzuješ, že protivit se tomuto požadavku je hrdinství, že publikovat navzdory je správná cesta, jak systému (trhu) ukázat, že je autor nad věcí apod.

co má větší hodnotu: status quo a morální vítězství pokapané konkrétní, avšak leckdy i cizí krví, "hrdina na cizí účet", nebo pasivní rezistence a pocit, že autor není dokonalý hadr?

7) zajímavá otázka, zda by devastující čtenářský ústup z účasti na trhu vedl ke změně výhodné pro autora… možná, pokud by naopak nevedl k jeho zrušení i s literaturou… avšak zcela realisticky vzato, kvůli zřejmé a obrovské disproporci mezi počtem autorů a čtenářů, má kolaborace autorů řádově mnohonásobně větší váhu a jejich případná rezistence je pravděpodobnější než čtenářská.

autor v roli platícího čtenáře už ničemu moc neublíží.


rád bych ti vyšel vstříc, ale fakt nevidím, kde má autor možnost ovlivnit co k lepšímu, pokud publikuje. snad jen obejít všechny lidi a prosit je, zda by nechtěli dělat sponzory. nebo chodit prosit k nějaké státní instituci a dokazovat nedokazatelné (že je potřebný). může to dělat stejně dobře i bez publikování, nevidím zde žádnou výhodu.

VINCENT_BU: No, já se ptám proto (a minulé mínus jsem dala proto), že nelze "nekolaborovat" - autor je součástí "systému" i tehdy, když mlčí - knihami, které kupuje (a těmi, které nekupuje), například. Připomíná mi to (opět příčiny mínusu) reakce na foucaultovské pojetí bio-moci, které volají po otevření věznic, zrušení blázinců a obecně po nekolaborování (tvými slovy) s mocí. Ale stejně jako nejde vystoupit z diskurzu, nelze vystoupit ani ze systému, lze systém ovšem aktivně měnit. Jeví se mi, že tím, že se autor odmlčí, vzdává se nejsilnějšího nástroje, který (coby autor) má ke změně systému k dispozici. Vzdává se možnosti hledat cesty, jak působit ne-li mimo systém, tak na jeho okrajích, a vzdává se možnosti hledat cesty, jak na těchto okrajích systém aktivně měnit. Místo toho čeká, až se mu systém změní pro radost, a drží do doby, než se tak stane, literární hladovku, chceš-li, stávkuje. Ovšem efekt kultury bez kultury se projeví až v dlouhodobém horizontu. Ano, projeví se - o tom se mockrát přesvědčily různé totalitární režimy. Jenže donucovací síla toho efektu je slabá a pokud, tak ovlivní příští nebo přespříští generaci (a zase bude dvě tři generace trvat, než se průser napraví, a následující generace zase poučení svých otců blaženě zapomene, jak vidno dnes). Není to jistě strategie nemožná, ale je neefektivní a, dovolíš-li, pasivní, ublížená a srabácká.

(Hergot, měla jsem asi radši zase dát jen mínus.)

ARGANNAH: při mém chápání je v jádru systému trh, od jehož pravidel se odvozuje chování zúčastněných a existence literatury především v knižní podobě. tím, že nelze vyměnit literární hodnotu práce za přímou odměnu – není prostě u koho, neexistuje garant literatury, nadace, sponzor, státní správce, nic takového – vstupuje autor volky nevolky v okamžiku publikace na knižní trh a hodnota jeho práce se automaticky začíná odvozovat od hodnoty komerční. ať už si to s vydavatelem přeloží do jakkýchkoliv podmínek, v drtivě většině případů, jak věřím, rozhoduje trh.

jen pro ujasnění bych dodal, že komerční hodnota je kompozitum, do nějž promlouvají všichni, kteří se podílejí na cestě rukopisu od autora ke čtenáři.

z toho bohužel plyne, že se rukopis stává součástí systému v okamžiku publikace a nic než přímý výkup za literární hodnotu jej od toho neuchrání. nebo nepublikování. ovšem v době, kdy neexistuje žádný výkupce, nezbývá než mlčet, nebo kolaborovat, třebas jen tím, že autor udržuje zdání normálnosti a tržní princip při životě.

(minus sehrálo zvláštní, nečekanou roli, to asi nemohu vysvětlovat)

VINCENT_BU: Abych jenom nezreplikovala předchozí mínus, který tě zřejmě donutil smazat svůj minulý příspěvek: kdo nebo co je podle tebe "systém" a kým je tvořen? A jakým způsobem se může autor vyhnout kolaboraci kromě toho, že se zcela odmlčí?

MAEROR:
1) na pole literatury v metaf. smyslu se nevstupuje, existuje samo od sebe do té míry, do jaké existuje tvůrčí impuls. koho si vybere, na toho to padlo, a ten je do pole vtažen. jde o danost.

ptáš-li se na literaturu ve společ. smyslu, pak tě mohu informovat, že oficiálně, na trhu, jsem publikoval jen jednu knihu, což stačí k pochopení, jak to funguje. nějaké věci předtím bych připsal tomu, že jsem postupně objevoval různé cesty a zákruty daného obrazu, to bych si nevyčítal.

2) nezájem o tvůrčí impuls, nebo o společenskou existenci literatury? impuls je vůči nezájmu inertní, v horším případě je ona tím, kdo zavdává podnět k existenci tvorby, pak z toho její netečnost vyjde ještě hůř.

připustíme-li, že společnost literaturu potřebuje, a platí-li předpoklad, že lit. organismus je nedělitelný, viz předchozí, pak je nezájem společnosti v nepořádku, neboť ani ona nemá v dané chvíli jak dokázat, že by se jí v případě zániku 90% liter. organismu nic nepřihodilo.

rozdíl je však v tom, že nemusí nic dokazovat, žádný zánik nehrozí, neboť tu práci za ni dělají všichni ti nadšení a obětaví lidé, kteří dokazují, že ani v daných podmínkách 90% literatury nezaniká, čili svým jednáním přímo stvrzují svou spokojenost s daným stavem. podle nátury u toho někteří, pravda, trapně brblají, jiní si vyrábějí morální kartičku, se kterou platí v Kauflandu, jiní pokorně mlčí, další se perou o almužnu atd. – už to zde proběhlo. nicméně i v nejlepší víře všichni kolaborují se systémem a umožňují mu být dál pasivní a nemuset nic dokazovat.

totéž se týká čtenářských menšin. dokud je budou autoři sponzorovat, nic se nepotvrdí.

3) zájem by se měl projevit tak, že společnost umožní relevantní části literárního organismu, dle literární hodnoty, prakticky existovat, aby tíhu této existence nepřebírali ti, jimž to nepřísluší.

pro úplnost dodávám, že existuje průnik mezi komerční a literární hodnotou na obou koncích spektra; potíž je s knihami, které se prodávají někde mezi 10. a 70. stránkou na žebříčku např. u Dobrovského. je tam spousta případů, o nichž nelze s jistotou říct, že patří do druhé řady.

jinak s tím, co líčíš, nijak nepolemizuju; jsou to vlastnosti trhu, na nějž knihy vstupují, všichni je předem považují za ztrátu a jsou smířeni. minimálně jednáním. kdo to odmítne, je z trhu a z literatury na společenské rovině automaticky vyloučen – o tom už taky byla řeč.

je mi hloupé být doslovný, ale rád bych zdůraznil, že trh je cokoliv, co přímo nevyplácí literární (společenskou) hodnotu díla. tedy i všechny případy nehonorované publikace, když na ni autor přistoupí, i tam kde ji autor mění za jinou sociální hodnotu – to vše je v principu trh.

4) proces psaní atd., viz slova o tvůrčím impulsu. – proč existuje i druhá rovina literatury? protože existuje společnost, dokud nedokáže opak, viz výše.

spojnice leží v publikačním aktu. kdy a proč je dílo publikováno?

zmíněné roviny umožňují tvůrčí a publikační akt oddělit, autor může rukopis uložit do limbu, kde se chová jako Schrödingerova kočka – z pohledu společnosti. (pro autora je reálný vždy, autor a rukopis tvoří tautologii). co nastává?

a) rukopis zničí před publikací (kočka nikdy neexistovala)
b) publikuje za vhodných podmínek a společnost uzná jeho potřebnost (byla živá)
c) totéž co b bez uznání hodnoty (mrtvá)
d) publikuje za nevhodných podmínek a společnost uzná jeho potřebnost (kočka se ukázala být psem)
e) dílo zůstane v limbu navěky (věčná Schrödingerova kočka)

je to riziko tvorby, nepopírám, zvlášť při pomyšlení, že na autora-psychofyzickou bytost tahle superpozice přenosná není, ten existuje v každém případě. jinak máš asi pravdu, že z hlediska tvůrčího podnětu není očekávání směrem ke společnosti vyjma bodu b) relevantní. nicméně, ten bod regulérně existuje, a fakt, že jej prakticky nahrazují jiné body, na tom nic nemění.

není ani důvod na bod b rezignovat a prohlásit, že systém je v principu ok. v tom se s tebou zcela rozcházím. mně by takové přiznání, za platnosti výše uvedených předpokladů, které ani druhá strana dosud přesvědčivě nevyvrátila, nelze-li je nyní přímo dokázat, přišlo nelogické. :)

VINCENT_BU: Možná jsem trochu mimo, neboť mám pocit, že mi utekl začátek vaší polemiky, nicméně přemýšlím, s jakým očekáváním tedy vlastně v současné době na pole literatury vstupuješ? Připadá Ti onen zmíněný společenský nezájem nespravedlivý? A jak by se měl podle Tebe projevovat zájem o literaturu / poezii ve společnosti, která obecně čte stále méně a stále hůře rozumí i (stylisticky i obsahově) relativně nenáročnému psanému textu?

Když o kousek poodstoupím od osobního zaujetí, řekl bych třeba, že každý rok vychází na poměry našeho trhu docela nadstandardní množství básnických sbírek - lze v tom hledat nějaké měřítko stavu? A nemůže taková saturace fungovat v jistém smyslu antagonisticky? // Protože trh nemusí být zvenčí snadno přehledný; protože je možné dotáhnout knihu k tisku "pouhou" silou peněz; protože je (i proto) publikováno nemálo knih diskutabilní úrovně; protože se i v malém rybníku projevuje potřeba či nutnost s někým "kamarádit", být zadobře, patřit do některého hejna; protože literární kritika je náročná disciplína, přičemž nedostatek té dobré je do určité míry suplován často kladně či záporně zaujatým pohledem ostatních autorů; protože mnoho dalších důvodů? //

Netvrdím, že je současná situace ideální, ale zároveň ji vnímám jako danou dlouhodobým vývojem a ovlivněnou nesčetnou řadou různých (leckdy zdánlivě nesouvisejících) faktorů - takže mi přijde poměrně logická, a tedy vnitřně přijatelná.

Ale když se obloukem vrátím na trochu jiný začátek: s čím vlastně vstupuješ do procesu psaní? K jakému cíli očekáváš, že Tě přivede? A kde (a proč) si na té cestě připojuješ ke svému psaní společnost, čtenáře, uživatele?

NATASHA: máš pravdu. nic nedělám a zrazeně mlčím.

MAEROR: upřímně řečeno, mně dlouho nepřišlo zjevné, proč musím volky nevolky něco psát, a přitom to nesmím publikovat. potom se otázky po smyslu podniku jen hrnou. ty dva paradoxy jsem uvedl na okraj, neboť si pamatuji, jak mi jejich narýsování umožnilo se v chumlu pochyb zorientovat.

konkrétně, pro naši diskuzi, vysvětlují např. fatální rozpor mezi nezničitelným tvůrčím impulsem na jedné a stejně nezničitelným společenským nezájmem na druhé straně. někomu to asi přijde samozřejmé, mně ta absurdita občas nedává spát. :)

VINCENT_BU: Rozumím Tvé argumentaci, nicméně pořád nějak nechápu její smysl... :-)

Nebo jinak: za sebe myslím, že skutečnost je zjevná, takže mi uniká, proč ji opřádáš tolika konstrukcemi (myšlenkovými i větnými), promiň.

ARGANNAH: jak říká FIN. (ne)legálnost podmínek řeším ve vztahu k uživateli. když si pasáček zazpívá zadarmo jen pro sebe, je to jeho věc. nárok nevzniká, viz 3. odstavec.

ovšem jinak, narážíš na dva hlavní paradoxy tvorby.

1) nepublikované dílo fakticky existuje, nikoliv však v rámci literatury – potažmo společnosti, neboť literatura je z definice společenský jev. – tam nanejvýš jako označující bez označovaného (víme, že to je, ale nevíme, co a jaké to je). když vezmeš tisíc nepublikovaných rukopisů, které reálně existují, ale nikdo vyjma autorů je nečetl, literatura prakticky pořád neexistuje.

2) literatura, nyní v metafyickém smyslu, vykonává nátlak na autora, aniž by zkoumala praktické okolnosti tvorby. nemůže na ně dosáhnout, nemůže je ani ovlivnit. maximálně člověku poskytuje energii nějak se s tím vyrovnat.

z toho vyplývá možná zajímavé zjištění: literatura existuje paralelně a nevyhnutelně na dvou oddělených rovinách (metafyzické a společenské), přičemž autor (později kniha) má tu smůlu, nebo to štěstí, že je jejich jediným průsečíkem; – z jedné strany na něj naléhá tvůrčí impuls, ze druhé se otevírá propast netečné společnosti… :)

ARGANNAH: jednoduchá pravda je, že na uživatele se můžeš vysrat a tvořit si, jak chceš - pak ovšem nesmíš chtít/toužit, aby se ti dostalo uznání/peněz. zbytek je pohyb na ose mezi tímhle extrémem a extrémem "tvořím mainstream sračky, protože o uznání/peníze mi jde především". myslímm že je to dost jednoduché :-)

VINCENT_BU: Nelegálně vytvořené podmínky.

Pasáček přijde na pastvu. Kolem jsou skalní štíty, útesy, lesy, horské louky. Na desítky kilometrů není jedný člověk. Pasáček se natáhne do trávy, nechá ovce, ať se pasou, a zpívá si. Večer jde domů a zpívá si. Nikdo ho neslyší, jen ovce.

Vytvořil si pasáček podmínky k provozování hudby nelegálním způsobem? Má pasáček zpívat jen pro publikum, když podmínky má vytvářet jen uživatel, nikoli ten, kdo hodnotu poskytuje? Měl by se pasáček zcela odmlčet, protože nikdo nijak zvlášť netouží specificky po jeho zpěvu?

NATASHA: oba vlastně přemýšlíme o tom, kde a jak netečnou společnost zasáhnout, aby změnila svůj postoj, nedá-li se s ní vyjednávat.

v předpokladu o nedělitelném literárním organismu jsem objevil jedinou naději. k tomu je nutné odmlčet se a nechat čas, ať jej potvrdí nebo vyvrátí. pokud předpoklad neplatí, pak je z hlediska společnosti vše v pořádku; rozhodla, jakou literaturu nepotřebuje, ukázalo se, že si neublížila, jede se dál beze změny. zbytek ať vyhnije, ať se chytá, čeho může… ty ani já už nemáme žádný argument.

možná už víš, že ten předpoklad neplatí a nemusíš to zkoušet. v takovém případě nemám co nabídnout a souhlasím s tím, co píšeš v závěru. pro nekomerční literaturu není východisko, můžeš jen zkoušet to, co doposud, v podmínkách, které neurčuješ, kdy spoléháš pouze na to, co ti kdo dovolí, při vědomí, že jsi společensky nepotřebná, nadbytečná. – kdokoliv a kdykoliv ti to vmete do tváře, přesně jak teď píšeš, a nemáš co opáčit. můžeš jen prosit o milost.

tolik z hlediska literatury. na prvním místě se však s potvrzenou beznadějí musíš vypořádat jako autorka, viz možnosti, které jsme již probrali.

NATASHA: můj pohled je legitimní z pohledu literatury jako celku. ani knížky k vodě nebudou existovat bez ostatních segmentů literárního organismu.

chceš něco někomu dokazovat, aby změnil chování. – nemožný úkol. škoda času i sil.

když uděláš krok, vlnka, kterou to vyvolá, se nevypaří, někam dojde. i kdyby šlo jen o kapku v moři.

VINCENT_BU: K vlastnímu překvapení zjišťuju, že když to rozepíšeš takhle, souhlasím na celé řadě míst.

Možná nejtěžší místo jsi trefil v tom nástinu hodnoty literatury pro společnost.
Jenže problém je ten, že s Tebou lidé nebudou souhlasit. Ba dokonce s Tebou budou velmi náruživě nesouhlasit a ještě si u toho neodpustí spousty vulgárních poznámek.

Napadlo mě — stačí podívat se na profil Asociace spisovatelů a posty související s nešťastnou kauzou kolem Gotta (která je již propraná, tam se nemusíme vracet).
Věc podnítila řadu lidí, kterým je literatura obecně šumák, aby se tam realizovali — ve snaze pod peticí podepsané umlčet padlo spousta verzí názoru "kdo vy vůbec jste, vás nikdo nezná, vás nikdo nepotřebuje".

"Společnost" (používám jako náhradu pojmu "střední část Gaussovy křivky") totiž nepotřebuje literaturu. Společnost potřebuje knížky k vodě. Knížky k vánocům. Tato společnost pak také aktivně udržuje knižní trh živý. A nemá vůbec pocit jakéhosi dluhu vůči autorům-podivínům, kteří tvoří bez její podpory. Toto by společnost popsala jako jejich chybu, nemají psát ty "kraviny, které nikoho nezajímají".

Tvůj pohled je legitimní z pohledu velmi střídmé množiny lidí, kteří vědí, že kultura nese člověka dějinami a rozvíjí jemné kvality, které kultivují (občas i nic netušící společnost :). Tato střídmá množina lidí podporuje grantování, hledá cesty.
Ale myslím, že není realitické očekávat, že přes veškerou snahu dosáhne významné podpory něčeho, co není významně oceňováno výše zmíněnou společností, neboť všechny granty se před ní nakonec musejí obhajovat atd. Sama jsem musela inteligentním lidem objasňovat, proč mi na sbírku přispělo Ministerstvo kultury = přece jejich peníze, jejich daně.
Konkrétní autoři se stávají napůl úředníky a napůl diplomaty, aby některé věci mohly běžet (třeba literární stipendijní pobyty etc.)
Nevím, jestli to může být jinak. Jak ukázat, že to, co děláme, je hodnota podstatná pro společnost? Nevím. Myslím, že nikdo (v dějinách literatury) nevěděl. A ještě: když my se odmlčíme, společnost si toho nejspíš ani nevšimne. Čtenářsky vstřícné románové konstrukce budou vycházet dál.

NATASHA: je to věc čistě empirická. musíš-li něco napsat, tak to napíšeš, dokud jsi při smyslech. neví se dopředu, zda jde o literaturu, ale pokud ano, její naléhavost je tak silná, že ti poskytne dost sil, aby sis pod jistou podmínkou nezbytné prostředí k tvorbě vytvořila, vyvzdorovala, zadlužila sebe nebo druhé apod.; ve vztahu k předpokládanému uživateli díla – čtenáři, kulturně jazykovému společenství – jde o nelegálně vytvořené podmínky, neboť správně je musí vytvářet tento uživatel, nikoliv ten, kdo hodnotu poskytuje.

dobře, víme všichni, že prakticky to období jinak překlenout nelze, dopředu na neexistující rukopis nikdo nevsadí. skutečný problém nastává, až když je hotov. Můžeš jej dát zadarmo nebo za tržní podmínky, což je u neziskové literatury totéž, ale v takovém případě se dluhu, který jsi na sebe z uživatele přenesla, nikdy nezbavíš. pak ti nezbývá, než jej daným uživatelům prakticky odpustit – přesně takhle to v převážné většině případů probíhá, a to se nazývá obětí, o které mluvím.

v jiném případě si rukopis necháš pro sebe, a vše zůstává v rámci tvé osobní hry bez nároků, jak píšu v předchozím příspěvku. jenže tím také umírá literatura, pokud o ni v daném případě šlo, neboť se nikdo odpovídající nepřihlásil ke starosti o ni.

pokud však nějaký autor uvažuje v rovině, že potřebuje publikovat za každou cenu, aby se svěřil, předvedl, získal uznání toho či onoho druhu, navázal kontakt se čtenářem apod., je to jeho/její problém, a prakticky tak vyměnil dluh, který z uživatele převzal, za jinou hodnotu a nemůže si dál stěžovat. to je třeba zdůraznit.

čili já nevím, jaké by bylo ideální uspořádání, ale jedno je jisté: nelze ten dluh přebírat na sebe donekonečna; přinejmenším máš jako autorka právo jej odmítnout. ani nadání a další literární schopnosti tě nezavazují k tvorbě pro druhé, protože samy o sobě legální podmínky k tvobě nevytvoří.

jinak nemyslím, že jde ve vztahu ke společnosti o roli svatého muže nebo poustevníka. jde o roli popeláře, soustružníka, architekta, chirurga, sociálního pracovníka, o jakékoliv placené povolání, v němž poskytuješ hodnotu a žádáš kompenzaci.

pokud ti rozumím, opakovaně přímo i nepřímo namítáš, že tvorba se nemůže dít na objednávku, neboť to ohrožuje autorskou svobodu. v konkrétním případě to platí, taky věřím, že skutečný autor musí vidět dál, a je tím, kdo rozhoduje o podobě díla.

ovšem obecně: copak čtenář nebo společnost přímo nepožadují existenci literatury? copak není nezbytná? jistě, mnozí to nepřiznají, neboť díky trvalé shovívavosti autorů zde literatura jaksi samozřejmě existuje, tak proč se vzrušovat? jenže je to lež, jednoznačně. požadavek na existenci literatury je neodmluvitelný, vždyť by bez ní ani neotevřeli pusu, aniž z ní vyšel jen nějaký pazvuk nebo nesmysl.


chápu, že pro tebe ta částka nemá význam, ale teoreticky, na kolik bys vyčíslila hodnotu svých knižně publikovaných rukopisů, pokud vezmeme v úvahu např. jen čas a energii? zapomeň na chvíli, že jde o volnočasovou zábavu po zaměstnání.

tuhle částku jsi čtenářům nebo literatuře odpustila, minus tedy něco získané prodejem, ovšem Dauphin normálně autory neplatí, je sám rád, že se drží nad vodou, přirozeně, takže tam asi nic nebude. ono to takhle jde, a dá rozum, že lecjaký vydavatel dá přednost autorům, kteří po něm nic nechtějí, než aby v zájmu literatury prodělával desítky, by stovky tisíc. i v tvém milém světě se čtenáři jde o literaturu až na druhém místě, o peníze na prvním. to je třeba mít na paměti; nejprve je třeba udělat jistý finanční ústupek, pak přijde na řadu třeba literární hodnota, nebo spíš jak se komu líbíš, s kým máš jaké vztahy, kdo ti může kde pomoct, a teprve pak se otevírá cesta do milého světa ke čtenářům. :)

z literárního hlediska jde o nekalou soutěž. a fakt znám autory, kteří se schopností vlézt do prdele vydavateli a nějak ho umluvit, ještě chlubí…

tak já myslím, že to celkově není v pořádku, byť proti srozumění se čtenáři nic nemám – jenže za tuhle cenu? za tuhle špínu? – nevěřím, ani když to nebudu brát osobně, že něco takového literatuře prospívá. nevěřím.

VINCENT_BU:

Pojďme na chvíli k autorovi, kterému tvorba zabere celý čas života, protože tady mne napadá otázka: je toto věc rozhodnutí nebo je to jakési vnitřní poslání, které je natolik silné, že je nelze neposlechnout? A myslíš to tak, že (v obou případech) by ho měla společnost podpořit tak, jako někde ještě stále podporuje svaté muže, mnichy, poustevníky atd.? Mám pocit, že to tam směřuješ...
V Tvém manifestu se to myslím vázalo na podporu literární kultury (míněna tedy vysoká literatura) a literární kulturnosti jako hodnoty.

Pokud jde o tu věc se čtenářem, působí nejspíš obojetně proto, že já tohle nemohu zodpovědět objektivně, resp. neumím docela odstoupit od toho, jak věci jsou, protože poslední roky jsem v situaci, že zájem čtenáře (nevelký, ale docela stabilní) existuje a mne to těší.
Zároveň mi ale tento zájem nic nepředepisuje a já se necítím vnitřně nucena dělat nějaké kroky, které by mi byly nepříjemné. Píšu o čem chci a jak chci. Nepíšu, aby něco.

Smysl je poezie sama. Smysl je můj vztah s ní, ta věc skutečně má povahu vztahu, ostatně je to můj nejdelší vztah v životě ;)
Smysl je ale také ve sdílení. Předání textu druhému člověku, který si ho přečte po svém, to je krásné. Jsem ráda v pozici předávajícího i v pozici toho, komu se předává. V tomto smyslu mám čtenáře ráda, protože se mohu učit i od něho a navíc u poezie předávám něco, co není tak docela moje, myslím si.

Tvrdím, že můj vztah s poezií zařídí, že budu psát, dokud budu žít. Bez ohledu na okolnosti. I teď píšu, aniž je tu publikační jistota, zároveň ale musím upřímně doplnit, že tu není ani velká publikační nejistota, protože mi tu a tam někdo o texty řekne, dostávám pozvání na čtení a tak.
Toto nepotrvá věčně, protože přirozená generační výměna zařídí, že budu moci dokázat, zda akt tvoření trvá bez ohledu na čtenáře. Myslím, že to ani nebude trvat tak dlouho.