VINCENT_BU: Nelegálně vytvořené podmínky.

Pasáček přijde na pastvu. Kolem jsou skalní štíty, útesy, lesy, horské louky. Na desítky kilometrů není jedný člověk. Pasáček se natáhne do trávy, nechá ovce, ať se pasou, a zpívá si. Večer jde domů a zpívá si. Nikdo ho neslyší, jen ovce.

Vytvořil si pasáček podmínky k provozování hudby nelegálním způsobem? Má pasáček zpívat jen pro publikum, když podmínky má vytvářet jen uživatel, nikoli ten, kdo hodnotu poskytuje? Měl by se pasáček zcela odmlčet, protože nikdo nijak zvlášť netouží specificky po jeho zpěvu?

VINCENT_BU: K vlastnímu překvapení zjišťuju, že když to rozepíšeš takhle, souhlasím na celé řadě míst.

Možná nejtěžší místo jsi trefil v tom nástinu hodnoty literatury pro společnost.
Jenže problém je ten, že s Tebou lidé nebudou souhlasit. Ba dokonce s Tebou budou velmi náruživě nesouhlasit a ještě si u toho neodpustí spousty vulgárních poznámek.

Napadlo mě — stačí podívat se na profil Asociace spisovatelů a posty související s nešťastnou kauzou kolem Gotta (která je již propraná, tam se nemusíme vracet).
Věc podnítila řadu lidí, kterým je literatura obecně šumák, aby se tam realizovali — ve snaze pod peticí podepsané umlčet padlo spousta verzí názoru "kdo vy vůbec jste, vás nikdo nezná, vás nikdo nepotřebuje".

"Společnost" (používám jako náhradu pojmu "střední část Gaussovy křivky") totiž nepotřebuje literaturu. Společnost potřebuje knížky k vodě. Knížky k vánocům. Tato společnost pak také aktivně udržuje knižní trh živý. A nemá vůbec pocit jakéhosi dluhu vůči autorům-podivínům, kteří tvoří bez její podpory. Toto by společnost popsala jako jejich chybu, nemají psát ty "kraviny, které nikoho nezajímají".

Tvůj pohled je legitimní z pohledu velmi střídmé množiny lidí, kteří vědí, že kultura nese člověka dějinami a rozvíjí jemné kvality, které kultivují (občas i nic netušící společnost :). Tato střídmá množina lidí podporuje grantování, hledá cesty.
Ale myslím, že není realitické očekávat, že přes veškerou snahu dosáhne významné podpory něčeho, co není významně oceňováno výše zmíněnou společností, neboť všechny granty se před ní nakonec musejí obhajovat atd. Sama jsem musela inteligentním lidem objasňovat, proč mi na sbírku přispělo Ministerstvo kultury = přece jejich peníze, jejich daně.
Konkrétní autoři se stávají napůl úředníky a napůl diplomaty, aby některé věci mohly běžet (třeba literární stipendijní pobyty etc.)
Nevím, jestli to může být jinak. Jak ukázat, že to, co děláme, je hodnota podstatná pro společnost? Nevím. Myslím, že nikdo (v dějinách literatury) nevěděl. A ještě: když my se odmlčíme, společnost si toho nejspíš ani nevšimne. Čtenářsky vstřícné románové konstrukce budou vycházet dál.

NATASHA: je to věc čistě empirická. musíš-li něco napsat, tak to napíšeš, dokud jsi při smyslech. neví se dopředu, zda jde o literaturu, ale pokud ano, její naléhavost je tak silná, že ti poskytne dost sil, aby sis pod jistou podmínkou nezbytné prostředí k tvorbě vytvořila, vyvzdorovala, zadlužila sebe nebo druhé apod.; ve vztahu k předpokládanému uživateli díla – čtenáři, kulturně jazykovému společenství – jde o nelegálně vytvořené podmínky, neboť správně je musí vytvářet tento uživatel, nikoliv ten, kdo hodnotu poskytuje.

dobře, víme všichni, že prakticky to období jinak překlenout nelze, dopředu na neexistující rukopis nikdo nevsadí. skutečný problém nastává, až když je hotov. Můžeš jej dát zadarmo nebo za tržní podmínky, což je u neziskové literatury totéž, ale v takovém případě se dluhu, který jsi na sebe z uživatele přenesla, nikdy nezbavíš. pak ti nezbývá, než jej daným uživatelům prakticky odpustit – přesně takhle to v převážné většině případů probíhá, a to se nazývá obětí, o které mluvím.

v jiném případě si rukopis necháš pro sebe, a vše zůstává v rámci tvé osobní hry bez nároků, jak píšu v předchozím příspěvku. jenže tím také umírá literatura, pokud o ni v daném případě šlo, neboť se nikdo odpovídající nepřihlásil ke starosti o ni.

pokud však nějaký autor uvažuje v rovině, že potřebuje publikovat za každou cenu, aby se svěřil, předvedl, získal uznání toho či onoho druhu, navázal kontakt se čtenářem apod., je to jeho/její problém, a prakticky tak vyměnil dluh, který z uživatele převzal, za jinou hodnotu a nemůže si dál stěžovat. to je třeba zdůraznit.

čili já nevím, jaké by bylo ideální uspořádání, ale jedno je jisté: nelze ten dluh přebírat na sebe donekonečna; přinejmenším máš jako autorka právo jej odmítnout. ani nadání a další literární schopnosti tě nezavazují k tvorbě pro druhé, protože samy o sobě legální podmínky k tvobě nevytvoří.

jinak nemyslím, že jde ve vztahu ke společnosti o roli svatého muže nebo poustevníka. jde o roli popeláře, soustružníka, architekta, chirurga, sociálního pracovníka, o jakékoliv placené povolání, v němž poskytuješ hodnotu a žádáš kompenzaci.

pokud ti rozumím, opakovaně přímo i nepřímo namítáš, že tvorba se nemůže dít na objednávku, neboť to ohrožuje autorskou svobodu. v konkrétním případě to platí, taky věřím, že skutečný autor musí vidět dál, a je tím, kdo rozhoduje o podobě díla.

ovšem obecně: copak čtenář nebo společnost přímo nepožadují existenci literatury? copak není nezbytná? jistě, mnozí to nepřiznají, neboť díky trvalé shovívavosti autorů zde literatura jaksi samozřejmě existuje, tak proč se vzrušovat? jenže je to lež, jednoznačně. požadavek na existenci literatury je neodmluvitelný, vždyť by bez ní ani neotevřeli pusu, aniž z ní vyšel jen nějaký pazvuk nebo nesmysl.


chápu, že pro tebe ta částka nemá význam, ale teoreticky, na kolik bys vyčíslila hodnotu svých knižně publikovaných rukopisů, pokud vezmeme v úvahu např. jen čas a energii? zapomeň na chvíli, že jde o volnočasovou zábavu po zaměstnání.

tuhle částku jsi čtenářům nebo literatuře odpustila, minus tedy něco získané prodejem, ovšem Dauphin normálně autory neplatí, je sám rád, že se drží nad vodou, přirozeně, takže tam asi nic nebude. ono to takhle jde, a dá rozum, že lecjaký vydavatel dá přednost autorům, kteří po něm nic nechtějí, než aby v zájmu literatury prodělával desítky, by stovky tisíc. i v tvém milém světě se čtenáři jde o literaturu až na druhém místě, o peníze na prvním. to je třeba mít na paměti; nejprve je třeba udělat jistý finanční ústupek, pak přijde na řadu třeba literární hodnota, nebo spíš jak se komu líbíš, s kým máš jaké vztahy, kdo ti může kde pomoct, a teprve pak se otevírá cesta do milého světa ke čtenářům. :)

z literárního hlediska jde o nekalou soutěž. a fakt znám autory, kteří se schopností vlézt do prdele vydavateli a nějak ho umluvit, ještě chlubí…

tak já myslím, že to celkově není v pořádku, byť proti srozumění se čtenáři nic nemám – jenže za tuhle cenu? za tuhle špínu? – nevěřím, ani když to nebudu brát osobně, že něco takového literatuře prospívá. nevěřím.

VINCENT_BU:

Pojďme na chvíli k autorovi, kterému tvorba zabere celý čas života, protože tady mne napadá otázka: je toto věc rozhodnutí nebo je to jakési vnitřní poslání, které je natolik silné, že je nelze neposlechnout? A myslíš to tak, že (v obou případech) by ho měla společnost podpořit tak, jako někde ještě stále podporuje svaté muže, mnichy, poustevníky atd.? Mám pocit, že to tam směřuješ...
V Tvém manifestu se to myslím vázalo na podporu literární kultury (míněna tedy vysoká literatura) a literární kulturnosti jako hodnoty.

Pokud jde o tu věc se čtenářem, působí nejspíš obojetně proto, že já tohle nemohu zodpovědět objektivně, resp. neumím docela odstoupit od toho, jak věci jsou, protože poslední roky jsem v situaci, že zájem čtenáře (nevelký, ale docela stabilní) existuje a mne to těší.
Zároveň mi ale tento zájem nic nepředepisuje a já se necítím vnitřně nucena dělat nějaké kroky, které by mi byly nepříjemné. Píšu o čem chci a jak chci. Nepíšu, aby něco.

Smysl je poezie sama. Smysl je můj vztah s ní, ta věc skutečně má povahu vztahu, ostatně je to můj nejdelší vztah v životě ;)
Smysl je ale také ve sdílení. Předání textu druhému člověku, který si ho přečte po svém, to je krásné. Jsem ráda v pozici předávajícího i v pozici toho, komu se předává. V tomto smyslu mám čtenáře ráda, protože se mohu učit i od něho a navíc u poezie předávám něco, co není tak docela moje, myslím si.

Tvrdím, že můj vztah s poezií zařídí, že budu psát, dokud budu žít. Bez ohledu na okolnosti. I teď píšu, aniž je tu publikační jistota, zároveň ale musím upřímně doplnit, že tu není ani velká publikační nejistota, protože mi tu a tam někdo o texty řekne, dostávám pozvání na čtení a tak.
Toto nepotrvá věčně, protože přirozená generační výměna zařídí, že budu moci dokázat, zda akt tvoření trvá bez ohledu na čtenáře. Myslím, že to ani nebude trvat tak dlouho.

NATASHA: investice nyxu je tak samozřejmá, že jsem ji ani nevypíchl, to je spíš argument proti tvé původní představě.

rozumím tvé myšlence o nezávislosti tvorby, v tom se shodujeme. ovšem já netvrdím, že někdo musí chtít, co tvořím, nebo že musím tvořit, jak to kdo chce, což je předpoklad, který opakovaně zmiňuješ. u mě ta rovnice běží opačným směrem: pokud to relevantní počet lidí nechce, není důvod publikovat a žádný můj nárok na zdroje nevzniká (ovšem ani na dílo ze druhé strany). nejsem v takovém případě šaškem.

tvorba neexistuje nikdy bez hmotného zdroje (– mně se to takto svázané nehodí, svázala to realita –), ale jde hlavně o to, že tvůj – a mnohých dalších – používaný princip vlastního sponzorování, čímž nemyslím přímo tištěnou knihu, ale fyzickou, duševní, společenskou atd. existenci, která je k napsání knihy v daném čase a s danou energií nutná, od jistého okamžiku nelze použít. není vedle tvorby místo na opatřování zdroje tvým způsobem.

věc se čtenářem, přiznám se, na mě působí pořád jaksi obojetně. zeptám se proto jednoduše: předpokládá u tebe vznik rukopisu automaticky publikační akt (bez ohledu na podmínky)?

jak to zatím líčíš, jsi na přítomnosti čtenáře závislá, ale není mi zřejmé, zda by nepohodlí způsobené jeho nepřítomností ohrozilo i vznik rukopisu. to bych rád zjistil, pokud to dokážeš určit.

klíč bude možná ve výraze "pocit smyslu". zatím je tedy na straně čtenáře…


[P. S. tvorba nespočívá v pitvání duše. v tom tedy s tebou souhlasím, že nechat si platit za pitvání duše je bulvární. :)]

VINCENT_BU: Přijde mi, že sis to svázal, jak se Ti to hodí. Pokud bychom měli uvažovat tak, že my investujeme do existence klubu Autorská poezie (internet, elektřinu, zařízení), pak pravým mecenášem klubu je Nyx, jinak bychom si svá zařízení mohli strčit za klobouk. Ale vlastně mi nevadí, když budeme tedy uvažovat tak, že i my do klubu cosi investujeme. Moje časová investice v průběhu let je nemalá :)

Pro mne jde ale s dalelo větší podstatností primárně o otázku tvůrčí svobody, ne svobody existovat nezávisle na zdrojích (což je v tomto světě nesmysl). Zdroje si obstarávám, a píšu pak, aniž bych musela chtít, aby to bylo přijímáno (a v důsledku mi to zajišťovalo obživu). Prostě v oblasti poezie bych nerada byla šaškem na dvoře králově.
V práci mi pozice šaška nevadí, jenže tam taky ku potěše králově nepitvám svou duši.

Ještě bych ráda dořekla tu věc se čtenářem.
Pro samu věc tvorby opravdu myslím, že nemá být důležitý. Protože pak se píše pro něho, a znamená to, že se mu přizpůsobuješ. Pokud to nechceš udělat od sebe (věnovaná báseň), je to řetěz na noze, agent romanopisce, který říká "napiš tam víc krve, lidi to chtěj".
Proto jsem řekla, že poezie se po čtenáři neptá. Když se to děje, neřeším, co tomu řeknou lidé.

Pro pocit smyslu a reflexi a autorskou radost je čtenář samozřejmě nezbytný. Mám radost, když text pohybuje lidmi. Takže jauvajs, když mi napíšete, že jsem napsala cosi mrtvého, hmmm. Ale je to taky nějaký impuls k tomu podívat se na text znovu, jinak. Takže nakonec dobře.

abych tedy reagoval na to, co Natasha rozvíjí zde [ NATASHA @ AUTORSKÁ POEZIE * ]

myslím, že instinktivně směřuješ k jádru věci, jde pouze o výklad. když zvýrazním tvé líčení, přijímáš pozici nájemné reklamní služky, která ti teprve umožňuje materiálně existovat a potažmo být v jinou chvíli básnířkou, která se nemusí nechávat najmout, a stejně tak se může účastnit dění v tomto klubu (internet, elektřina, zařízení atd.). třeba namítneš, že si z jedné pozice do druhé převádíš pouze jedno procento zisku, ale nit zde vede, nelze ji ignorovat. i tvá hmotná básnická existence něco stojí, třebas by tvořila jen 5% času. a pokud nemáš sponzora, nefunguje ani klub jen v rovině čisté tvůrčí energie. tvá svoboda zde je jen iluzivní.

rozdílné výklady: pro tebe jde o šlechetnou oběť v zájmu literatury, pro mne by to byl špatně motivovaný, ba až nemožný ústupek, neboť jeho fungování je podmíněno tím, jakou část existence u toho kterého autora literatura zabírá.

ovšem začali jsme u (ne)přítomnosti čtenáře, který zde nehraje žádnou roli tak jako tak.

stary_mistr.pdf | Ulož.to
https://uloz.to/!R7snSaE5jjQg/stary-mistr-pdf

(Král, O., "Předmluva", in: Laozi. Kniha o cestě a síle, přel. O. Král, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2013.)

Sorry, omlouvám se všem, kterých jsem se dotkl.

VANEK: Tak jistě, s pětiletým zpožděním. Ale ani tady, ani u mě v Denunciacích se o tom nepsalo.

WITTGENSTEIN: Tady zase někdo objevil celý nový světadíl.

VANEK: + FIN:
JVjr. a Fin se nakonec ocitl v "Deníku muže ve středních letech", v tomto zápisku ze str. 92:

Jan Vaněk zkopíroval ze stránek Obrysu-Kmene na portál Nyx odkaz na Mikuláškovu recenzi. S nejpikantnějšími výňatky, pochopitelně. Zkouší, jestli by mě to v očích zdejší komunity aspoň trochu nezdiskreditovalo. Jeho snaha je ale tak okatá, že na ni neskočí skoro nikdo. Jen mladý překladatel z angličtiny označí dr. Mikuláška, absolventa vědecké apirantury na FF UKv oboru literární věda, za vola, pablba a hovádko. Z reakce je zřejmé, že sám sbírku ani neviděl.

Ten deník je moc dobrý, zápisky dobře vypointované, navíc nešetří sebe ani své okolí: to je u memoárové literatury, kdy má autor šanci na zveřejnění, dost vzácné. Ale co se JVjr. týče, bývá autor až příliš prchlivý, viz ostatně již zápisek na straně 13.

ORISKOVANUTELA: na knihovnicka.cz si lze nechat spočítat vlastní tisk, když jim dodáš naformátovaný text.

pokud to bude dělat skutečný vydavatel, přibude částka za sazbu, grafiku a režii vydavatelství, nejspíš i za redakci. na druhou stranu, může mít smlouvu s tiskárnou a vlastní tisk vyjde levněji. odhadem to bude o 2/3 až 2x dražší. záleží taky, o kolik tě bude chtít připravit :).

1500–2500 sazba, jednoduchá grafika
1000 redakce
>3000 režie


sám jsem žádného vydavatele neuplácel, tak nevím, kdo by to za kolik udělal, ale normálně by ses měla vejít do 15-20 tis, nebude-li s tím moc práce navíc. ovšem, funguje někdo z těch seriózních čistě nájemně? Asi ne. Půjde-li jen o peníze, udělá to kdokoliv z bezejmenných, řekl bych.

měla bych prosbu - hledám nakladatelství, co by mi za rozumnej peníz vytiskly cca 200ks knížek, básniček, co píšu. Ideal kdyby byla možnost konzultace, jsem zapojená do jednoho projektu, a mám mít kalkulaci ceny, pokud to výjde, mohla bych dostat 10 - 20 tisíc, je reálný se do toho s 200ks vejít?

CICHLASOMA: recenzi jsem nečetl, ale ty citace mi o poezii taky moc neřeknou. Hanus prostě jen uvádí, co sama Fischerová řekla v rádiu nebo napsala v úvodu, jak na tom se Šulcem pracovali atd. – ovšem, jak se z výsledku pozná, že je první arbitr-žena, taky nevím. jednak si už dnes nemůžeš být jist, co má kdo mezi nohama, pokud tam vůbec něco má, a navíc to je genderově irelevantní. Fischerová by mohla být genderově muž a Šulc žena. Pak je taky třetí rod, a čtvrtým je Morrissey, jak sám prohlašuje. :)

druhý odstavec je proklamace, kterou přijmeš, nebo ne. dost odvážná, ne-li přímo zbytečná. implikovat, že žádná z předchozích ročenek nejeví čitelný editorský rukopis je hloupost. vím od několika lidí, že to vybírání brali dost vážně. o dalších bych to s jistotou prohlásil. paradoxně, sebevědomí a jistá tendenčnost je arbitrům pravidelně vytýkána, protože tam doplňují různé bizarnosti a marginálie.