VINCENT_BU: literatura se buď nějak v existenci udrží anebo jsme už tak hloupí, že ji nepotřebujeme, anebo je tak špatná, že nemá smysl ji udržovat. což je vlastně totéž. člověk zkrátka tvoří, maluje, sochá, muzicíruje a nakonec píše jaksi pořád a v různých kulturách. pořád nechápu, v čem je otázka.

FIN: neřešíme. otázka zazněla v kontextu, kdy jedna strana tvrdí, že je nutné udržovat literaturu při existenci za každou cenu. a že to má dělat právě autor. jinak je prý pičmulin. :)

VINCENT_BU: jinak ano, náhoda ani rozmar to nebyly, to můžeme vyloučit automaticky. nicméně nemusíme probírat trvia/samozřejmosti. napřed použiješ obrázky. voila. lepší než spoléhat na paměť někoho. a pak z toho v některých případech uděláš písmo a to byl ovšem geniální nápad. ale dokud všichni nezapomeneme psát, tak nevidím možnost. mohli bychom se leda ocitnout v takové materiální nouzi, že nebudeme mít na co psát a jak to dobře uchovat a ani to si nedovedu moc představit.

VINCENT_BU: a ono je to možné? přijít o text? já to moc nedovedu představit bez masové lobotomie a v tom případě ano, to pak už bude jen hýkání. ale jinak... jestli neřešíme z podstaty nesmyslnou otázku.

FIN: já tedy neznám dějiny žádné civilizace, která měla rozvinuté písemnictví, přišla o ně a dál v klidu fungovala.

text je v podstatě jakýkoliv lineární znakový systém. do jisté fáze to fungovalo i bez něj, jak říkám, jenže pak se vzala potřeba textu, to nebyla náhoda ani rozmar.

pravděpodobně by řeč degenerovala místně, třeba v oblastech, kde se musej tak ohánět, že na nic jiného nemaj čas, zato v bohatších a/nebo kloidnějších místech bys zas měl dobře honorované a vážené bardy a spol. nehledal bych v tom složitosti, když známé dějiny nabízejí odpovědi.

VINCENT_BU: fungovalo i obrázkové písmo. a fungovaly skupiny, které nic nepsaly, zato ústní tradice měly podle všeho bohaté. fungovaly megastáty bez písma, protože kipu byla spíš forma účetního záznamu. takže...

jde to.

FIN: to asi nemohl, pakliže koncept textu vznikl spolu s fenoménem…

"děcka, máme tady koncept textu, nevíme absolutně, co znamená, ale kdybychom jej uvedli do praxe, tak se to možná dozvíme. – co myslíte?"
"já ti nevim, já si to neumim ani představit – co to má jako dělat? je to k snědku?"

já nezpochybňuji, že řeč je prvotní, ale ptám se, zda je ten proces vratný, jakmile se text jednou vyskytl. jaké společenské funkce by v současné době ztráta textu zasáhla, kam by až zašla degenerace řeči.

Ne, existence jazyka bez textu možná není, pomyslel si pračlověk a pokračoval v rozdělané malbě pratura na stěně jeskyně...

CICHLASOMA: pokud myslíš syntakticky, tak omylem vypadlo jedno "by". anebo vypadlo záměrně, kdoví. :)

bavme se o tom, zda je existence jazyka možná bez textu i po té, co se "écriture" oddělilo od "logos". zda je ten proces vratný. implikuji, že ne, že by pak volání po textu nešlo ani srozumitelně odmluvit. s nadsázkou. bez nadsázky pak to, že i "logos", jež ztratilo svou "écriture", zdegeneruje po čase natolik, že ho vlastní pusa nepozná. takže vlastně skoro totéž, co s nadsázkou.

(citace sama o sobě je pěkná, jak ze Švejka.)

ARGANNAH: ad tvůrčí impuls: v situaci, jak jsi ji prve popsala, je tvůrčí impuls primárně povinností publikovat, tj. společensky existovat (autor nesmí vystoupit z diskurzu, nemá-li být jeho chování a priori považováno za nemorální). autorovy pocity a záměry jsou vůči tomu již irelevantní.

právě já ti oponuji, že tvůrčí impuls patří do privátní sféry, na metafyzickou rovinu… a že autor je nucen tvořit, nikoliv publikovat navzdory společnosti. musí-li publikovat, aniž by měl vliv na podmínky, pak koná jedině v její prospěch a nemůže být řeč o svobodě. je ihned otrokem.

fakt jak si jako poví: "Hele, člověče, mám jedinečnou příležitost publikovat navzdory nezájmu společnosti a připravit se o pár stovek tisíc; herdek, to je svoboda! o takové jsem vždy snil…" (lol)

ad granty: situaci, kterou popisuješ, vůbec nenavrhuji, a když si zkusíš nastudovat, jaké důsledky má dělení literatury na 2 roviny, tj. superpozice rukopisu a oddělení tvůrčího a publikačního aktu, zjistíš, že mé předpoklady k ní nevedou.

nebyla nejmenší řeč o tom, že existence tvůrčího impulsu je okamžitým předpokladem výkupu rukopisu či existence zlaté klece (nicméně, nejsi první, kdo mi tuhle blbost podsouvá, jde o běžný omyl :) ); uživatel má pořád právo nechat rukopis v limbu, nestojí-li o něj, a není způsob, jak by si autor jeho platbu vymohl.

superpozice tak autora chrání (může tvořit, ale nemusí publikovat) a zároveň mu ubližuje (uživatel nemusí užívat, tj. platit, ale riskuje ztrátu liter. hodnoty, jde-li o živou kočku!), s tím však nelze nic udělat, to je riziko tvorby, nikoliv zlatá klec.

musím se opakovat: stále uvažuješ v intenci splynutí obou rovin, sloučení tvůrčího a publikačního aktu, ale já hovořím o přesném opaku této představy. nicméně, opět děkuji, myslím, že dodatečné vysvětlivky činí jádro věci čím dál zřejmější :)

ARGANNAH: pokud jde o likvidaci trhu z té či oné strany, musím to napsat ještě jednou, neboť to začíná být absurdní. :)

podstata problému s trhem není v jeho samotné existenci, nýbrž ve způsobu, jakým jedině umožňuje autoru na něj vstupovat – chybí ochranná bariéra v podobě vydavatele-mecenáše, garanta-výkupce, který by zabránil tomu, aby se lit. hodnota rukopisu (práce) automaticky navazovala na počet platících čtenářů a stávala se tak hodnotou komerční.

proto uvažujme: odstraní-li autor nabídku, může to mít vliv na existenci literatury a chování společnosti, jež bude nucena upravit pravidla trhu a motivovat autora k návratu na něj.

zmizí-li poptávka na straně čtenáře, nestane se pravděpodobně vůbec nic. knihy budou na trhu stejně jako nyní, na nabídku nemá nepřítomnost poptávky již dlouhodobě vliv (viz červená čísla, jimiž se autoři standardně obalují).

VINCENT_BU: Ještě jedna poznámka. Vidíš mého autora jako otroka svého tvůrčího impulsu, který ho společnost nutí uplatňopvat. Jenže tvůrčí impuls a touha jej realizovat je individuální existenciální touhou, nikoli společenskou povinností - existuje ve společnosti i mimo ni, v závislosti i nezávislosti na ni. Ano, má své společenské důsledky, pokud se realizuje, zvlášť realizuje-li se určitým způsobem (např. v touze prosadit se), ale jako existenciální impuls je ve skutečnosti tvůrčí svobodou, nikoli tvůrčím otroctvím. Ergo autor je svoboden psát a publikovat navzdory systému, byť se z něj vyváže jen obtížně, pokud vůbec. A nejen to - dalo by se argumentovat tak, že tam, kde chci tento existenciální moment za každou cenu finančně ohodnotit a instiucionalizovat, např. pomocí grantů, jistě podporuji autorovu finanční situaci, ale zároveň nenápadně likviduji jeho jedinečnou tvůrčí svobodu. Je to právě autor zahrnutý veřejnými penězi, koho lze označit za autora nesvobodného - musí publikovat, ať chce nebo ne, nikdo se neptá na tvůrčí krize, na pocit neautentičnosti, na to, zda tvoříme ze svobodného impulsu, nebo zda prostě nějak kompromisně plníme grantová předsevzetí, protože impuls nepřichází, ale grant jsme dostali. Komise absolutně nezajímá, že máme krizi nebo blok, že v tuto chvíli nejsme schopni říct nic smysluplného. Teprve tehdy a právě tehdy je autor otrokem - otrokem ve zlaté (případně stříbrné, měděné, zarezlé) kleci. Ne tehdy, když svobodně píše navzdory nekomerčnímu charakteru své tvorby a svobodně upřednostňuje jiný způsob rentování než finanční.

ARGANNAH: cesty ke čtenářům nevyhovují přece proto, že těch platících je málo. i když vyloučíš 45% ztráty a staneš se distributorem, pořád musíš vykouzlit čtenáře, nebo drasticky zvýšit cenu knihy. jde o tytéž kupecké počty, nelze to obejít. ani start-upem. ničím, pokud navážeš cenu knihy na počet čtenářů.

jestli čtenář kolaboruje, ok, o tom lze polemizovat, prakticky je tvá kapka několikanásobně menší než v roli autora, to nelze popřít.

příklad s Židy měl navodit otázku, zda individuální zodpovědnost hraje roli, i bez ohledu na praktický efekt. když 1000 autorů nepřestane publikovat, je to 1000 rozhodnutí, která se schovávají za morální alibismus, stádní instinkt a pragmatismus. v součtu ale něco znamenají, stejně jako se xy citovaných případů sečte v miliony obětí. pořád je to méně práce než chtít od desítek či stovek tisíc lidí, aby přestali kupovat knihy. má-li nekomerční kniha v průměru 100–200 platících čtenářů, je to poměr 1:150 co do zodpovědnosti.

čtenáři volají po tom, aby knihy byly co nejlevnější, aby pokud možno padaly z nebe. to je čtenářské volání a já je v roli čtenáře naprosto chápu. :)

[ještě bych se vrátil ke slovům "nelze vystoupit z diskurzu"; ve tvém pojetí opravdu ne, tam je autor nesvobodný od začátku do konce, je to svět, ve kterém je uzákoněna publikační povinnost stejně jako střelba do Židů; v jiném světě má však autor svobodnou volbu: mám vstoupit do diskurzu, nebo ne? – ty pořád uvažuješ v tom smyslu, že autor má samozřejmou povinnost někde existovat, a když to nedělá, jedná jaksi natruc. ono je to ve skutečnosti přesně naopak. nejenže nemá povinnost existovat, společnost si navíc zřetelně přeje, aby neexistoval.]

v každém případě, díky za podněty :)

Tapety vyvolávají touhu vyprodukovat ještě větší tapety. Nechci tomuhle pokušení podlehnout. Tak stručně.

Mlčení může fungovat na pustém ostrově, kde neexistuje žádná literatura vně, pouze moře a sumýši, a kdo touží po literatuře a nemá vlastních autorů, má smůlu. V situaci, kdy mimo ČR existuje mnoho kvetoucích literatur, se může český autor odmlčet s jediným výsledkem: podpoří literaturu překladovou a zabije literaturu místní. Namísto toho, aby pak čtenář lkal "naše lhostejnost zničila českou literaturu", bude lkát "nemáme dobrých českých autorů". Nejenže to nevyvolá volání po české literatuře - zabije to očekávání na dlouhá léta dopředu.

Autor coby čtenář, který nakupuje literaturu, navíc "kolaboruje" s trhem tím, že vydává peníze za určité konkrétní knihy. U autora, který se odmlčel systému natruc, kladu zásadní otázku: co máš v knihovničce? Kdes to zakoupil? Kolik jsi za to dal? Existuje jen málo odpovědí, které by nespadaly do škatulky "kolaborace" - například "podpořil jsem na startupu básníka, který sháněl peníze na vydání, a sbírku jsem dostal jako poděkování". Pokud odpoví "šel jsem do krámu a zakoupil román" nebo "objednal jsem si kuchařku na Kosmasu", pak (tvými slovy) kolaboruje. Kupuje určité typy knih od určitých nakladatelů za určitou cenu, tím podporuje trh ve stávající podobě. Je to čtenářské volání po alternativě, které může změnit status quo, a je to i autorova schopnost hledat důstojné alternativní cesty ke svým čtenářům mimo zavedené tržní mechanismy, pokud dramaticky nevyhovují.

Jinak tvé přirovnání k Židům nedává smysl. Přirovnejme si to raději k plastům a ekologické krizi. Mohu žít v iluzi, že tím, že nevyrábím žádné plasty, nepřispívám k zasírání světových oceánů - a když mě někdo upozorní, že denodenně kupuju potraviny v plastovém balení, zapláču, že to už je přece věcí ostatních výrobců, aby udělali totéž, co já. Na tom není nic efektivního - ani racionálního.

ARGANNAH: šestý bod mi nějak vypadl.

6) 90% trhu z hlediska knižních titulů – nikoliv obratu, ale budiž – existuje jen proto, že autoři brutálním způsobem deformují tržní principy, neboť na něj lezou obaleni červenými čísly a po léta se v tom vyžívají. místo toho by mohli být na pár let stateční a počkat si, zda takto masivní zánik bude mít účinek.

jenomže každý si poví: hele, stejně to nemá cenu, dyk von a tamten bude stejně publikovat, nic se nestane. a nikdo nechce udělat první, druhý ani třetí krok.

"hele, tak já ty Židy postřílím, vždyť by je stejně postřílel někdo jinej. tak vo co de?"

ARGANNAH: rozumím tvým námitkám, díky za ně. ovšem několik bodů je třeba vyjasnit.

1) jak může autor publikovat dílo, které nevzniklo?

pokud na autora kladeš povinnost tvořit jen proto, že se v čistě individuální sféře nedokáže ubránit tvůrčímu impulsu, a musí proto sebe, příp. okolí, vystavovat obětem, vyvádíš tento impuls z privátní sféry a slučuješ jej přímo s požadavkem společnosti; slučuješ metafyzickou a společenskou rovinu literatury a děláš z autora bezmocného otroka.

jinými slovy: autor je zodpovědný (zavázaný, dlužen) literatuře na společenské rovině (tj. společnosti), protože literatura na metafyzické rovině (ve tvém pojetí opět společnost) jej "obdařila" bičem tvůrčího impulsu, aniž by se zajímala o další okolnosti.

to je, obávám se, vyhroceně totalitní, diktátorské pojetí tvorby.

proto autoru přisuzuji právo prohlásit, že z hlediska společnosti dílo neexistuje, a pak ani není co publikovat. je to jeho jediná obrana, jediný hmatatelný nástroj, který má. vzdává se jej naopak tam, kde jej bez odporu odevzdá do soukolí systému.

nicméně, pro tebe: autor je srab, pokud není dost odvážný, aby beznadějné otroctví přijal. možná, ale morální vítězství, které si připíše, je konkrétní krev konkrétních lidí, kteří se museli obětovat.

2) "Vzdává se možnosti hledat cesty, jak působit ne-li mimo systém, tak na jeho okrajích, a vzdává se možnosti hledat cesty, jak na těchto okrajích systém aktivně měnit."

pod tím si, při nejlepší vůli, neumím nic představit. zkus uvést jeden konkrétní příklad, jak autor publikováním ovliňuje publikační podmínky v tomto duchu, ať je o čem diskutovat :)

vedle toho mám podezření, že ty podmínky lze měnit spíš bez publikace, třeba tím, že autor nedá rukopis zadarmo nebo hluboko pod cenou, čímž vytváří jistý publikační étos. (jinak ovšem, tlak na soukromého vydavatele je neproduktivní, ten je na tom stejně špatně)

3) "kultura bez kultury" souvisí s tím, co píšu v bodě 1. ve tvém pojetí se vina za tento stav přenáší na autora-otroka-společenský nástroj, já ji kladu na netečnou společnost.

4) systém se má změnit nikoliv pro radost autoru, nýbrž především sobě. pro autora se měnit nepotřebuje, s tímto čekáváním rozhodně nemá smysl něco podnikat. platí přece, co bylo již řečeno: pokud se potvrdí, že společnost literaturu v daném segmentu nepotřebuje, nechá ji s klidem a uspokojením vyhnít (a prakticky to již dělá, jen včeličky to usilovně přetírají).

opět by se hodilo slyšet konkrétní příklad, jak může autor změnit systém ve svůj prospěch (resp. menšiny odepsaných čtenářů). dle mého může dělat jen to, co se děje nyní, pokud publikuje, a udržovat status quo. moc prospěchu z toho však nemá.

5) tím, že autor nepublikuje, naslouchá požadavku systému (společnosti, trhu) na neexistenci nekomerční literatury, to je pravda. z toho nejspíš usuzuješ, že protivit se tomuto požadavku je hrdinství, že publikovat navzdory je správná cesta, jak systému (trhu) ukázat, že je autor nad věcí apod.

co má větší hodnotu: status quo a morální vítězství pokapané konkrétní, avšak leckdy i cizí krví, "hrdina na cizí účet", nebo pasivní rezistence a pocit, že autor není dokonalý hadr?

7) zajímavá otázka, zda by devastující čtenářský ústup z účasti na trhu vedl ke změně výhodné pro autora… možná, pokud by naopak nevedl k jeho zrušení i s literaturou… avšak zcela realisticky vzato, kvůli zřejmé a obrovské disproporci mezi počtem autorů a čtenářů, má kolaborace autorů řádově mnohonásobně větší váhu a jejich případná rezistence je pravděpodobnější než čtenářská.

autor v roli platícího čtenáře už ničemu moc neublíží.


rád bych ti vyšel vstříc, ale fakt nevidím, kde má autor možnost ovlivnit co k lepšímu, pokud publikuje. snad jen obejít všechny lidi a prosit je, zda by nechtěli dělat sponzory. nebo chodit prosit k nějaké státní instituci a dokazovat nedokazatelné (že je potřebný). může to dělat stejně dobře i bez publikování, nevidím zde žádnou výhodu.

VINCENT_BU: No, já se ptám proto (a minulé mínus jsem dala proto), že nelze "nekolaborovat" - autor je součástí "systému" i tehdy, když mlčí - knihami, které kupuje (a těmi, které nekupuje), například. Připomíná mi to (opět příčiny mínusu) reakce na foucaultovské pojetí bio-moci, které volají po otevření věznic, zrušení blázinců a obecně po nekolaborování (tvými slovy) s mocí. Ale stejně jako nejde vystoupit z diskurzu, nelze vystoupit ani ze systému, lze systém ovšem aktivně měnit. Jeví se mi, že tím, že se autor odmlčí, vzdává se nejsilnějšího nástroje, který (coby autor) má ke změně systému k dispozici. Vzdává se možnosti hledat cesty, jak působit ne-li mimo systém, tak na jeho okrajích, a vzdává se možnosti hledat cesty, jak na těchto okrajích systém aktivně měnit. Místo toho čeká, až se mu systém změní pro radost, a drží do doby, než se tak stane, literární hladovku, chceš-li, stávkuje. Ovšem efekt kultury bez kultury se projeví až v dlouhodobém horizontu. Ano, projeví se - o tom se mockrát přesvědčily různé totalitární režimy. Jenže donucovací síla toho efektu je slabá a pokud, tak ovlivní příští nebo přespříští generaci (a zase bude dvě tři generace trvat, než se průser napraví, a následující generace zase poučení svých otců blaženě zapomene, jak vidno dnes). Není to jistě strategie nemožná, ale je neefektivní a, dovolíš-li, pasivní, ublížená a srabácká.

(Hergot, měla jsem asi radši zase dát jen mínus.)

ARGANNAH: při mém chápání je v jádru systému trh, od jehož pravidel se odvozuje chování zúčastněných a existence literatury především v knižní podobě. tím, že nelze vyměnit literární hodnotu práce za přímou odměnu – není prostě u koho, neexistuje garant literatury, nadace, sponzor, státní správce, nic takového – vstupuje autor volky nevolky v okamžiku publikace na knižní trh a hodnota jeho práce se automaticky začíná odvozovat od hodnoty komerční. ať už si to s vydavatelem přeloží do jakkýchkoliv podmínek, v drtivě většině případů, jak věřím, rozhoduje trh.

jen pro ujasnění bych dodal, že komerční hodnota je kompozitum, do nějž promlouvají všichni, kteří se podílejí na cestě rukopisu od autora ke čtenáři.

z toho bohužel plyne, že se rukopis stává součástí systému v okamžiku publikace a nic než přímý výkup za literární hodnotu jej od toho neuchrání. nebo nepublikování. ovšem v době, kdy neexistuje žádný výkupce, nezbývá než mlčet, nebo kolaborovat, třebas jen tím, že autor udržuje zdání normálnosti a tržní princip při životě.

(minus sehrálo zvláštní, nečekanou roli, to asi nemohu vysvětlovat)

VINCENT_BU: Abych jenom nezreplikovala předchozí mínus, který tě zřejmě donutil smazat svůj minulý příspěvek: kdo nebo co je podle tebe "systém" a kým je tvořen? A jakým způsobem se může autor vyhnout kolaboraci kromě toho, že se zcela odmlčí?