SHAMPOO: to je příliš obecně položená otázka, abych ji mohla jednoduše zodpovědět. vezmu to od konce: až tak od svých 30 let mám se svými rodiči dobrý a rovnocenný vztah. do té doby jsem já měla pocit, že se musím před nimi svým způsobem obhajovat, prostě snažit se obstát (moje maminka je poměrně náročný kritik). samozřejmě před tím jsme měli vcelku normální vztahy, tj. někdy nebyli spokojeni oni se mnou, jindy já s nimi. pamatuju se na období třeskuté puberty, kdy jsem si myslela, že mám nejpříšernější rodiče na světě. a naštěstí jsem si na to vzpomněla i později, když procházely něčím podobným i moje děti. je fakt, že přísně soudit se navzájem je výsadou rodičů a dětí... co bychom u cizích přešli, to je u vlastní krve zásadní nedostatek. nevím, proč to tak je, ale je to tak.
ale abych se vrátila k původně položené otázce - dobrý vztah s rodiči máme ve chvíli, kdy jsem k sobě vzájemně tolerantní. a to je možné jen mezi rovnocennými partnery, kteří se vzájemně respektují. a tomu se musejí obě strany naučit respektive to přijmout. nebývá to lehké, protože si to zpravidla vzájemně všelijak ztěžujeme bohužel obě strany čekají, kdy ta druhá začne (s tím respektem)... ;-)