JUASINHA: různá rodinná tajemství asi v rodinách jsou, někde více, jinde méně... některá se dozvíme, až přijde čas, některá nikdy. ale snad to tak má být. proto jsou to tajemství. ;-)

mezi dospělými partnery (manželi) asi panuje představa, že když jsou jejich děti už dost velké (třeba nad 18, co já vím), tak už se jich rozvod příliš nedotkne... ale asi to není zdalek tak. sama osobní zkušenost nemám, ale můj švagr zažil rozvod svých rodičů, když mu bylo asi 30 a strašně dlouho to nemohl svému otci odpustit, že matku opustil. i když přiznával, že jim všem dělala celá léta ze života očistec.

já osobně teda "obdivuju"každého,kdo je schopen překousnout odchod jednoho z rodičů od rodiny...vím,že časem ta počáteční nenávist a nepochopení asi přejde,ale nedovedu si představit,že by jeden z mých rodičů opustil toho druhého(myslím tím kvůli někomu jinému!!!!!)Jasný,když rodiče mají špatné manželství,tak asi není co řešit,ale jestliže tam není problém a jednoho z nich by chytla druhá míza,tak by to pro mě byla hrozná zrada...ale je to běžná součást života,takže můžu být jedině ráda,že naši jsou furt spolu,i když kdo ví jaká skrývají tajemství:))

Napadá mě při tom otázka,jestli mají(měli) vaši rodiče před vámi rodinná tajemství)potraty,nevěry, různé tragédie...)mně totiž doma nikdo nic neřiká a všechno tohle se dozvídám úplně náhodně...a fakt mě to štve...nedávno jsem se třeba dozvěděla,že táta má někde nevlastní sestru,kterou nikdy neviděl a nic o ní neví(děda měl milenku/ky)...úplně jsem měla chuť zavolat do pošty pro tebe:-)))),protože mě to fakt zajímá...ale asi jsem jediná....a nebo jí zná a jen se o tom nemluví....
mi připdají hrozně zajímavá tahle rodinná tajemství:))

ale to ze se radou budes ridit, nic nezarucuje.... mam podobnounevl. matku s niz sem nikdy nezila a ktera vynalozi hodne sily aby mi tropila drobne ci vetsi potize a zadny akt vstricnosti tomu nezabranil.... halt pokud chce nenavidet, nenavidet bude

MIKATCHOU: zivot je plny kompromisu a nikdy nikdo nesliboval, ze to bude vzdy fer..... Zeli ti ukazala jaky smer by mohl zabrat, pokud opravdu chces veci rozpohybovat kladnym smerem. Samozrejme muzes i nadale sedet, tvrdit ze proti ni nic nemas a cekat jestli nezahrmi nebo tak neco */*

MIKATCHOU: ale ona se s tím nevyrovná pokud nedostane od tebe impulz....

já tě nenutím, jen jsem napsala, jak bych to řešila já....

tak to je totální kravina tohle... ona se s tim všim předevšim musí psychicky vyrovnat, já nepůjdu přece za ženskou která mojí mámě málem zničila život s bonboniérou a kytkou.. to je totálně úchylný. Jediný co chci je aby dostala odvahu a přestala se přede mnou schovávat...

ZELINKA: jo.. to není blbej nápad... naopak...

MIKATCHOU: kup kytku a bombošku, počkej až taťka nebude doma a dojdi za jeho novou partnerkou na kafe..... třeba netuší, že už jsi to vzala a že se na ni nezlobíš....

MIKATCHOU: tak to je blbý...ale i tomu bych dala čas... táta časem pochopí, neboj....

ale on to ví že mě to mrzí, zkoušela jsem to párkrát... třeba sem navrhovala ať spolu zas někdy jedem na lyže... nechtěl. Protože jeho nová ženská měla něco s nohou. A já přitom ani nechtěla abychom jeli ve třech... v tý době totiž ještě nebyla vytažená válečná sekera. A neni v podstatě doteď. Spoustu věcí co bysme mohli dělat společně nemůžem, protože jeho nová paní se mě prostě bojí. Má sice důvod, rozvrátila naší rodinu a já jí svýho času nenáviděla, ale už sme se párkrát viděly a já jí dala najevo že je vše v pohodě, že jí beru. Ale má ze mě furt dál stíhy. A táta jí upřednostňuje za každých okolností...

MIKATCHOU: já bych mu zkusila napsat dopis. Klasický na papíře, případně tam namalovala nějaký obrázek. Ale musíš hledat sama, musíš ty najít způsob, jak dál. Ale hlavně to zkoušet... a moc nenaléhat... věřím, že jestli to opravdu myslíš upřímně, že nastane postupná změna

MIKATCHOU: měla bys mu říct, co pro tebe znamená.... jeho to utčitě potěší, tobě se uleví a určitě najdete společnou řeč...otcové jsou hrdí a pyšní na své dcery .... a na jejich věku (dcer i otců) přitom nezáleží... :-)

MIKATCHOU: dej tomu čas.. trpělivost...

mysli na něj s láskou a uč s čekat, trpělivosti... ten pravý čas přijde

MIKATCHOU: omlouvám se, jen tím urychluji případný pomalý vývoj... vidím, že to nebylo na místě... nejsem ještě dokonalá

MIKATCHOU: Takňák chybí to přivinutí na hruď a tlukot otcovského srdce? O deset, dvacet let dřív? Jme se se k tomu sebezpytem (auto-psychoanalyzou) k tomu po čase dobral, co mu furt vyčítám, že mi za celý dětství dluží.

POA: volíš trošku moc ostrý slova na to že mě vůbec neznáš a nevíš jak to máme. Já sem už dávno samostatná, žiju v jinym městě než otec, chodim do práce, dycky sem se dokázala uživit,i během studií. Nejde mi o žádné vození za ručičku, to sem nikdy nepotřebovala. Otec mi nevybíral ani střední ani vysokou školu, za celou dobu sem za ním ani jednou nešla pro pomoc nebo pro radu (kromě občasného zkonzultování nějakýho osobního problému jako kámoš s kámošem), s výběrem práce mi taky nepomáhal, sem samostatná už docela dlouho. Jde mi jen o rodinné vztahy, chápeš?

POA: Možná rpoto, že tě má pořád. Já třebas fotra moc neužil a taky mu to pořád v koutku duše vyčítám, ikdyž vím svoje. Ale že si to umím správně pojmenovat neznamená, že to neprožívám.

MIKATCHOU: souhlasím s Mag... v tom věku bys měla být už samostatná, nemyslíš? Čekáš, že tě bude táta do důchodu vodit za ručičku?

Nechci být ale na tebe ošklivá, fakt ne. Co bych za to dala... můžu být tvým náhradním tátou, občas si i vousy nalepím, chceš-li to tak. Moje dcera ještě nemá 17 a nejraději by mě viděla jen o svátcích. Ale jsme v pohodě :-) tedy většinou

No nevím... V šestadvaceti se mi narodilo druhé dítě, žila jsem v té době v Mexiku a svéo otce (stejně jako matku, sestru a další členy rodiny) jsem viděla po asidvou letech, když jsme přijeli domů na dovolenou. V tom věku už pro mě nebyl tak důležitý. Teda byl, ale stačilo mi, že JE, byť i daleko...

Máš, je to přirozený a máš na to právo. A on má taky právo na život, jde o to, jestli se to nějak pokusil skloubit. Jestli nepokusil a věnoval se svýmu životu bez ohledu na svoje děti, rpostě nedospěl. To právě dělí dítě od dospělého -- umí myslet i na jiné.

To, že je to tvůj oten neznamená nutně, že je lepším člověkem, hodným obdivu, který nemá právo na lidské chyby. Rodišem se člověk nestává z etického rozhodnutí, ael z tlaku semene. tak to tak zkus brát a možná si nebudeš připadat tak nespravedlivě okradená. Třeba to prostě jinak neuměl, nebo to jinak nešlo.