no, to asi jo, ale ani mezi matkou a synem to nevídám

Otcovia nemaju vo zvyku vychovavat deti aktivne. Aspon pokial sa bavime o otcoch medzi 40-50...

To, o čem mluvíte, pozoruju zatím jenom mezi holkama. Jakože vztah matka-dcera.

MARINNE: btw, co se kontroly účtů týče tak když sem se odstěhovala, chtěla po mě moje mamka přístup na můj účet aby mohla kontrolovat moje odchozí a příchozí platby, kontrolovat mi faktury za telefon a tak podobně... Nevim prostě co tím sleduje... to že neumim vařit, neumim se o nikoho postarat... neustále mi dává za příklad o 4 roky mladšího bratra a přednášky o jeho dokonalosti, nicméně on v téměř 18ti se neumí postarat ani o králíka, kterého má v pokoji, natož sám o sebe. Nejradši by seděl u počítače a nechával si nosit vše pod nos aby se nemusel zveda ze židle od rozehrané hry. Tvrdí mi jak se nikdy nevdám, protože mě nikdo nebude chtít, kvůli tomu jaká jsem, což zní opravdu zvláštně od člověka, který se dvakrát vdal, jednou od ní manžel - můj táta "utekl", jednou si vzala psychopata, a mezitím měla jednoho přítele - totálního rozmazlence a lakotu... Je to její věc, nevyčítám jí to, nicméně nechci aby se mě najednou v dospělosti snažila vychovávat, nebo pod nátlakem a citovvým vydíráním se snažit udržet si mě doma.

MARINNE: jen těžko si představuju, že ještě jsou takoví rodiče, že někdo drží rodinu tak pevně "na řetězu"...

MARINNE: přesně tohle znám... U nás se zase na chvíli situace uklidnila, alespoň do takové míry, že mi nenadává bratr, ani máma, ale spíš od mámy slíchám jen řeči o tom, jak ji nemám ráda, jak myslim jen na sebe a nikdo z rodiny mě nezajímá... Je to dost nepříjemný... Cokoli řeknu, tak se nějakym způsobem otočí proti mě... Ale mohlo to být horší. S přítelem se poohlížíme po nějakém vlastním bydlení, jenže to v této době není nic jednoduchého, pokud se nechceme zadlužit což opravdu nechceme...

já mám mamku ráda, ale ona je taková zvláštní, řekla bych, že žije ve vlastním světě, kde je vše jinak než ve skutečnosti je. Je pravda, že ona si musela taky projít mnohým, a velmi obdivuju, že to vše zvládla, na druhou stranu do situace č. 1 - rozvod s našim vlastnim tátou, nemuselo dojít... Jenže její povaha, se změnit nedá. A stejně tak já se nezměnim.

Tím spíš chci říct, že až příliš často slýchám jak sem hrozná nevychovaná, a že se mám kvůli ní změnit, jinak mě nebude nikdo chtít blablablablabla atd... určitě to znáš. Už jí asi nedochází souvislosti takové, že od malička nás vychovávala sama, tudíž to není vina nikoho jiného. Nicméně chápu, že se člověk jako nejlepší rodič nerodí, ale pak mi trochu vadí vyčítání mi, že sem taková a maková, a můžu za to já já a já...

Těším se hrozně moc, až budu zase bydlet mimo "hnízdo", všem bylo líp, sama mi s bratrem řekla, že když sem s nimi nebydlela bylo jim doma lépe... Nechci házet vinu jen na ně, vim, že dokonalá nejsem, na druhou stranu bych ocenila, kdyby mamka někdy přestala být vůči bratrovi slepá, a někdy si všimla, že není takový jak si ho maluje... Nic s tím neudělám. Jen se vsadím, že jakmile se opět odstěhuju, budu dostávat od mamky maily, jak ho nezvládá... Může to vypadat jako žárlivost, a asi i žárlim, asi ale taky jen proto, že vidim co já nesmim do dneška a bratr může už pár let... Dyslektik, dysgrafik... diagnoza u bratra ve třetí třídě, od té doby brácha brácha brácha... nic nemusí dělá jen to co se mu chce, a dělá to nejlépe tak aby to vyšlo přesně tak, abych já byla ta nejhorší a on ten nejlepší... Respektive dostane se mamka ke slovům "vždyt víš jaká je kašli na ní" nebo "ty by ses o mě nikdy nepostarala"... apodobně. Vždycky když sem se snažila se zavděčit, pomoct nebo cokoli tak akorát začla s řečmi "ooo ty něco děláš?" nebo "ty si zvedla zadek a šla si něco dělat?" nikdy za nic chvála, spíš mi řekne "vždyt je to normální, si ženská" totéž u brášky, a u něj odpověd "no ty si úžasnej, no to je krásný, no skvělý" a nejméně týden až dva...

Nevim prostě vaření, uklízení cokoli, nedělá mi problém postarat se o domácnost a další lidi v domácnosti, ale kdo by to dělal, když nedostanu leckdy ani poděkování... Když sem bydlela sama, přítel za mnou jezdil a byl u mě, tak sem mu normálně vařila, uklízela sem bez problémů, fakt mi to nedělá problémy, máma se mi směje, že to dělám jen ted chvíli a pak to stejně přestanu dělat...

nevim prostě melu furt dokolečka to samé... Ale přesně jak říkáš, musim to ze sebe dostat... někdy je to v pohodě, jindy to prostě nejde.

Musela som to zo seba dostat. Prave mi pisala 20-rocna pracujuca sestra, mama ju vyhadzovala z domu, lebo si vcera dovolila vecer odist a neinformovat ju o tom. To, ze moja 13-rocna skolopovinna sestra sa flaka v miestnom bare s nevieme kym, ovsem nie je problem.

ZLATUSKA88: narazila som na tuto diskusiu nahodou a vidim, ze to tu uz trochu ustalo, ale aj tak. Pred nejakym casom sme sa s kamaratkami z gympla bavili o nasich rodicoch, hlavne mamach. Ako to, ze sa zrazu natolko zmenili? Mame lahko cez 20, nase mamy 40 - 50.
Mamu z detstva si pamatam ako uplne ineho cloveka. Takisto puberta prebiehala pokojne, celu som ju prefilozofovala, zahrabana do knih a tazkych filmov. Problem nastal v 18. Vtedy som zacala menit pohlad na vec, menit nazory. U nas je cela rodina tazko katolicka. Viera sa dedi. To bola prva vec, kde sa nase nazory zacali rozbiehat. Ked zacal bratranec zit s priatelkou v ich vlastnom byte bez sobasa, doma sa z toho stal skandal c. 1. Nieze by nebrali na vedomie, ze niektory ludia ziju inak ako oni. Len to nesmie byt nikto z ich blizkych. Vydupala som si kolej, aj ked do skoly som mohla dochadzat vlakom, neskor som odisla sem, do Prahy a cim menej sme spolu, tym lepsie vychadzame. Mame proste nevysvetlim, ze tym, ze mam iny nazor, na nu neutocim. Je konzervativna a velmi sporovliva, co nie su prave zle vlastnosti, ale samu ma sokuje do akej miery ovplyvnuje jej nazor na zivot cirkev. Mam pocit, ze odo mna caka, ze cely zivot budem trpiet, tazko makat, vsetko znasat a nicoho si neuzivat, lebo len tak je to spravne, len tak sa zo mna stane zodpovedny clovek. Ked s nou nesuhlasim, vyhlasi ze som "moc mudra, ty si este nic nezazila, ty este len zistis, co je to zivot".....cim ma totalne zhadzuje.
Pracujem, aby mi nemuseli prispievat, na zaciatku tohto skolskeho roku som mala problem s privatom, nemala som u koho byvat, od domacej ultimatum a uspory uz dochadzali, musela som menit v priebehu 3 mesiacov 2x pracu, v tej predchodzej som takmer nic nezarobila. Samozrejme, ze mi robilo problem zladit toto vsetko so skolou, proste istu dobu sa na mna malery len tak lepili a nemala som nikoho, kto by mi pomohol, ani priatela, kamaratky uz vobec nie. Ona zacala po skole pracovat ako zdravotna sestra, byvala u rodicov, vydala sa a potom sa odstahovali do domu, o ktory sa silno zaujimala babka, inak by mi ho vyfukli. V zivote nebola v podobnej situacii, ale napriek tomu ma vzdy pravdu a ja "hovno viem". Najviac na svete ju trapi, ze neviem varit a ze nevidi do mojich vydavkov a ze ma nemoze furt kontrolovat. Vraj chce vidiet moje ucty a ked nebudem schopna si usetrit, bude mi brat cast penazi a odkladat na vybavu??? Tak som jej oznamila, ze to nebude potrebne, pokial nebudem mat skoncenu skolu a aku-taku zivotnu uroven, rodinu si zariadovat nemienim.
Stretla som skveleho muza, je nam spolu dobre, je prazak. Nasi mali furt reci, ze si nikoho nenajdem, ze som tvrdohlava a "moc mudra" a neviem varit, ze takto so mnou nikto nevydrzi. Zrazu sa im to nepaci. A to nehovorim o tom, ze mamu trapi ze viac casu stravim u nich (byva s rodicmi) ako u nas doma. Argument, ze k nim to mam 20min a domov 6hod vlakom neobstoji. A este k tomu je ateista a spavame spolu, takze pocuvam aka je zo mna sklamana, ze si nikdy nemyslela, ze ja sa budem riadit tym, co je "moderne".
Cim dalej tym viac mi zostava rozum stat. Ona asi naozaj zaspala v case, ked sa ludia brali v 19, hned po mature, ihned zacali stavat domy, najlepsie o ulicu od miesta, kde cely zivot byvali, rodit deti jedno za druhym a dreli od rana do vecera v robote (najlepsie manualnej) potom doma v zahrade a v domacnosti.
Obcas mam chut podarovat nam na Vianoce rodinnu psychoterapiu.

ZLATUSKA88: Každý máme samozřejmě jinou zkušenost a co platí pro jednoho, nemusí platit u druhého. Ale já osobně jsem dávno rezignovala na pokusy své matce něco VYSVĚTLIT tak, aby to POCHOPILA. Ona má prostě své duševní limity, které nepřekročí, to je rpostě přírodní dannost. Jediné, co funguje, je dát těm jejím projevům, které mě štvou, jasné hranice, které nemůže překročit, pokud se mnou chce komunikovat. Nevím, jaké konkrétní problémy jsou to u vás, ale viděla bych to třeba tak - na nájem dám třetinu, tvořím-li třetinu osazenstva bytu. Do mého pokoje smí vstupovat jen za nějakých podmínek, jinak zámek na dveře. Atd. Hlavně se nedohadovat, protože to znamená, že přistupuješ na její hry.

ZLATUSKA88: V dětství určují rodiče dětem hranice. Ale ty už jsi dospělá a je potřeba, abys dala své matce najevo, že si své hranice určuješ sama a že za ně prostě nepůjde. Ne ve zlém, ale důrazně. Přijdeš z práce, jsi unavená, tak je na tobě, jestli si půjdeš lehnout. Neakceptuj její manipulaci a hru na city, že jsi sobec - koneckonců určitá míra sobectví je nutná k přežití, ty tu nejsi jen pro ni, jsi tu i sama pro sebe. Zkus to otočit, aby pochopila, že něco dělá špatně. Ale já sama vím, jak bylo těžké se oprostit od toho, abych se nenechala rozhodit od svých rodičů i ve chvílích, kdy jsem věděla, že mám pravdu. Názor rodiče je důležitý, ale dospělost přináší to, že ho umíme vyslechnout, ale není to jediné měřítko věcí. Takže jestli mi někdo vyčte, že jsem ho "zklamala", pravděpodobně měl na mě nereálné požadavky a měl by je zkorigovat. Stejně tak nevím, proč by ses měla stýkat s tatínkem tajně - to jen ukazuje, jak moc je pro tebe autorita maminky důležitá. Je to tvůj otec a ty se s ním můžeš stýkat kdy a jak uznáš za vhodné, nesnižuj vaše vztahy tím, že je budeš zapírat a postav se k tomu čelem. Stejně jako matku nemůžeš nutit, aby za ním chodila, tak jí není nic do toho, jestli za ním chodíš ty - a v tomhle případě by to platilo i tehdy, kdybys dospělá nebyla.
Jste teď s matkou na stejné rovině, ona už není ten, kdo o tobě rozhoduje, tak zkus otočit situaci tak, aby jí došla absurdita toho, co dělá. Čtvrt století zpátky jsem něco podobného udělala doma taky. Byla jsem dospělá, ale studovala jsem (měla jsem před maturitou) a chtěla jsem se odstěhovat, protože jsem nechtěla přijít o byt po babičce. Tatínek (se kterým mimochodem vycházíme a i tenkrát jsme vycházeli velmi dobře) mi řekl, že pokud se odstěhuju, nedostanu ani korunu a tím mě chtěl přinutit, abych zůstala. Řekla jsem, že se toho můžu domáhat soudně, protože jsem studentka a on má vůči mě vyživovací povinnost (aniž bych samozřejmě chtěla něco takového udělat). A on na to, že jestli bych chtěla dát vlastního otce k soudu. Já jsem mu řekla - ne, nechtěla, ale ty bys chtěl nechat vlastní dceru umřít hlady? Řekla jsem to jen proto, aby ti to došlo.
No a tak jsem se odstěhovala.
Teď už mám sama nejstaršího syna dospělého a jako tvoje matka bych se k němu nikdy nechovala. Bydlí sám v našem bývalém bytě a protože tam máme ještě nějaké věci a občas tam přespíme, tak mu přispívám menší částkou na nájem. Ale hlavní věci si platí on, takže přesto, že jsem tam dřív bydlela a stále tam mám trvalé bydliště, neberu ten byt jako můj a cokoliv si chci půjčit nebo použít, tak se ho zeptám. Stejně tak dopředu ohlašuji, kdy přijedeme.

MEG: studujícím dětem jsme dávali peníze (Haničce stále ještě dáváme) a když dostudoval syn tak u nás bydleli i se slečnou zadarmo než si on našel práci .... pak nám přispívali 2000 na bydlení - teď si koupili byteček, který rekonstruují - takže už nám zase neplatí - ale platí v tamtom bytě nájem a hypotéku. Ale je pravda, že finančně nestrádáme, takže si to tak nějak "můžeme dovolit" :-))

INUSHKA:
Brát si peníze od studujícího "dítěte" mi přijde divný. Tedy pokud nejsou vážné finanční problémy.
Až jednou budou potomci makat budu po nich peníze chtít ale hodlám jim je spořit. . . . ale pšt :-)

INUSHKA: mám na to stejný názor.
umím si ale představit situaci, že pokud bude rodina (např. neúplná) ve finanční tísni, tak se potomek studující VŠ také bude snažit přispět tím, že by chodil podle možností na brigády a aspoň symbolicky se podílel na nákladech. znám rodiny, kde to tak fungovalo.

HIPPO42: Mně osobně přijde divné když někdo požaduje peníze po studujícím potomkovi (pakliže se ovšem nejedná o věčného studenta, který studuje už sedmým rokem bakaláře nebo tak). Dokud jsem studovala, tak mě naopak rodiče finančně podporovali, což mi přijde jako správný rodičovský přístup. Z druhé strany by mi přišlo blbé nechat se živit od rodičů, když nestuduju a vydělávám. To bych buď přispívala nebo se odstěhovala.

HIPPO42: domnívám se, že podle občanského zákoníku mají všichni výdělečně činní ve společné domácnosti přiměřeně přispívat na její provoz. tolik litera zákona.
ale pokud dítě studuje, tak bych to vzhledem k tomu, že nemáme nedostatek, nepožadovala. naopak dostávají oba moji studující synové kapesné.

A mají nebo nemají rodiče právo chtít po Vás peníze za nájem?

FAKOLY: bydlim s mámou, chce za to peníze i když studuju, nejdřív chtěla 2000kč, pak začla tvrdit že jí dávám málo i když sem student, tak dostává 4000kč, což je víc než polovina nájmu s poplatky... bydlim u ní.. bez třičtvrtě roku celej život.

TO ALL : Bydlíte s rodiči ? Chtějí za to peníze ? Kolik ? Jak dlouho už u nich bydlíte ? :D

INUSHKA: já bych si s ní i chtěla promluvit, ale obvykle když se o to pokusím tak to dopadá tak, že se tedy na něčem dohodneme, ale pravidla platí jen pro mě a ne pro ni, ačkoli sme se tak dohodly. A nebo to dopadá tak, že se nedohodneme a akorát mi je zase všechno vyčteno...
Do domácnosti samozřejmě přispívám, dávám na víc jak půlku nájmu a všech poplatků, a to mám na rozdíl od mamky o cca 5k nižší plat a žijeme tu tři. To mi přijde nefér, na to že nemám žádný klid, skoro žádné soukromí a často takové "malé peklo" a velmi "příjemného bratra" doma.

Odstěhovat bych se samozřejmě chtěla... Bohužel nejdřív až bude zase teplo a to ještě možná... :(

SSAMIAD, ZLATUSKA88: Já se obávám, že v těchto případech je jediným řešení odstěhovat se. Problém vidím v tom, že už jste dospělí lidé, ale vaše matky vás stále berou jako děti, které je třeba vychovávat a které musí poslouchat na slovo. Nevnímají, že se situace od dob, kdy vám bylo 15, změnila. A nebo možná vnímají a nechtějí se s tím smířit, nechtějí nad vámi ztratit moc. A nedokážou s vámi komunikovat jako s rovnoprávnými dospělými lidmi - tj. normálně říct "jsem unavená, pomohlo by mi kdybys dneska uvařila večeři" místo výčitek a jedovatých poznámek. Já bych takhle nejspíš dopadla taky, kdybych bydlela s mámou. Bohatě mi stačí návštěva o prodlouženém víkendu a začínám tyhle příznaky pozorovat taky. A to se obvykle hodně snaží, protože jezdíme i s přítelem.
Hledala bych samostatné bydlení, i kdyby to měl být jeden pokoj v podnájmu s dalšími lidmi. A možná by taky pomohlo si spolu sednout a jasně si stanovit pravidla provozu domácnosti - které práce má kdo na starosti, kdy mají být hotové, případně i jaký bude váš finanční příspěvek na chod domácnosti - ani jedna se o tom nezmiňujete. Pokud vyděláváte, asi byste měly něco přispívat, jedině tak můžete požadaovat, aby se s vámi zacházelo jako s dospělým plnoprávným členem domácnosti, ne jako s živeným dítětem. A argumentovat tím, že nemám čas na domácí práce, protože jsem 10 hodin denně v práci, když do domácnosti nepřináším žádné peníze, by mi přišlo nefér. Jestli nic nepřispíváte, je asi nejvyšší čas s tím začít, jestli jo, pak si stůjte za tím, že nemáte čas, tak to kompenzujete penězi.