SSAMIAD: to je nějakej divnej syndrom... je mi 21, nejsem sice jedináček - mám o 4 roky mladšího vlastního bratra. Nicméně jako jedináček si připadám, protože se máma s tátou rozvedli před 15ti lety, a co zjistila že brácha je dyslektik a dysgrafik tak mi sdělila že on potřebuje více péče, a od té doby jsem v podstatě jedináček.
Moje máma se poslední dobou (respektive od doby co mě situace donutila se vrátit domů) je úplně stejná. Krom toho, že jediné když se mnou mluví tak mi akorát nadává, jak nic nedělám, a furt jen nejsem doma. Vysvětlování, že jsem denně v práci 10 a víc hodin prostě nepomáhá. Nyní je u nás kvůli tomu situace taková, že jsem ten největší sobec na světě, protože nemám čas vypíglovat celej byt, navařit, napéct na vánoce.
Když přijdu z práce že si půjdu lehnout a odpočinout si po třeba 20ti hodinách práce tak mě přijde vzbudit, protože se nechce převlíkat a jít se psem, tak abych šla já, když si dovolim zaprotestovat tak se mi dostane odpovědi akorát té, že ONA chodí do práce a ONA je starší a já nemám vůbec co tady mluvit o tom, že sem unavená, ona že všechno oddře, a já jí nikdy nepomohla.. v podstatě to samé co si psala.. Poslední dva/tři měsíce se doma opravdu necítím jako doma. Spíš naopak, utíkám pryč a chodim jen přespávat, jenže jí to nedochází, že utíkám před tim jejím děsnym chováním, kdy mám na talíři furt jak je brácha dokonalej, že před měsícem uvařil oběd, a že se nechovám jak ženská a že milovaný bráška přece nemusí doma hnout ani prstem, protože jednou pomohl.. samozřejmě veškerá moje pomoc je brána jako samozřejmost, a nemám nárok na odpočinek natož něco jako pochvalu.
To jak si stěžuje matka.. eh.. furt ale furt si stěžuje nato jaká sem, protože to jaká sem můžu samozřejmě sama, a že se necítím doma dobře je moje vina protože nechci poslouchat o 4 roky mladšího bratra, pro kterýho když něco udělám tak na mě akorát pak hystericky řve jak sem blbá a jak nemám právo na něj vůbec mluvit, a máma, která mi dává akorát práci a nadává mi stejně jako bratr...
hm a ted to vypadá že si zase stěžuju, ale vždycky když si vzpomenu na to co mi udělala/ řekla nebo udělal nebo řekl bratr, den před tim, tak to vždycky zamrzí.. Kdybych neměla tátu se kterym se potají stýkám, vlastně kdybych neměla zbytek rodiny z tátovy strany, se kterýma sem se nesměla vidět a mýho mazlíčka, tak nevim co bych dělala... asi by to bylo ještě horší...
Takže.. zkušenost velká :D