ZLATUSKA88: Každý máme samozřejmě jinou zkušenost a co platí pro jednoho, nemusí platit u druhého. Ale já osobně jsem dávno rezignovala na pokusy své matce něco VYSVĚTLIT tak, aby to POCHOPILA. Ona má prostě své duševní limity, které nepřekročí, to je rpostě přírodní dannost. Jediné, co funguje, je dát těm jejím projevům, které mě štvou, jasné hranice, které nemůže překročit, pokud se mnou chce komunikovat. Nevím, jaké konkrétní problémy jsou to u vás, ale viděla bych to třeba tak - na nájem dám třetinu, tvořím-li třetinu osazenstva bytu. Do mého pokoje smí vstupovat jen za nějakých podmínek, jinak zámek na dveře. Atd. Hlavně se nedohadovat, protože to znamená, že přistupuješ na její hry.

ZLATUSKA88: V dětství určují rodiče dětem hranice. Ale ty už jsi dospělá a je potřeba, abys dala své matce najevo, že si své hranice určuješ sama a že za ně prostě nepůjde. Ne ve zlém, ale důrazně. Přijdeš z práce, jsi unavená, tak je na tobě, jestli si půjdeš lehnout. Neakceptuj její manipulaci a hru na city, že jsi sobec - koneckonců určitá míra sobectví je nutná k přežití, ty tu nejsi jen pro ni, jsi tu i sama pro sebe. Zkus to otočit, aby pochopila, že něco dělá špatně. Ale já sama vím, jak bylo těžké se oprostit od toho, abych se nenechala rozhodit od svých rodičů i ve chvílích, kdy jsem věděla, že mám pravdu. Názor rodiče je důležitý, ale dospělost přináší to, že ho umíme vyslechnout, ale není to jediné měřítko věcí. Takže jestli mi někdo vyčte, že jsem ho "zklamala", pravděpodobně měl na mě nereálné požadavky a měl by je zkorigovat. Stejně tak nevím, proč by ses měla stýkat s tatínkem tajně - to jen ukazuje, jak moc je pro tebe autorita maminky důležitá. Je to tvůj otec a ty se s ním můžeš stýkat kdy a jak uznáš za vhodné, nesnižuj vaše vztahy tím, že je budeš zapírat a postav se k tomu čelem. Stejně jako matku nemůžeš nutit, aby za ním chodila, tak jí není nic do toho, jestli za ním chodíš ty - a v tomhle případě by to platilo i tehdy, kdybys dospělá nebyla.
Jste teď s matkou na stejné rovině, ona už není ten, kdo o tobě rozhoduje, tak zkus otočit situaci tak, aby jí došla absurdita toho, co dělá. Čtvrt století zpátky jsem něco podobného udělala doma taky. Byla jsem dospělá, ale studovala jsem (měla jsem před maturitou) a chtěla jsem se odstěhovat, protože jsem nechtěla přijít o byt po babičce. Tatínek (se kterým mimochodem vycházíme a i tenkrát jsme vycházeli velmi dobře) mi řekl, že pokud se odstěhuju, nedostanu ani korunu a tím mě chtěl přinutit, abych zůstala. Řekla jsem, že se toho můžu domáhat soudně, protože jsem studentka a on má vůči mě vyživovací povinnost (aniž bych samozřejmě chtěla něco takového udělat). A on na to, že jestli bych chtěla dát vlastního otce k soudu. Já jsem mu řekla - ne, nechtěla, ale ty bys chtěl nechat vlastní dceru umřít hlady? Řekla jsem to jen proto, aby ti to došlo.
No a tak jsem se odstěhovala.
Teď už mám sama nejstaršího syna dospělého a jako tvoje matka bych se k němu nikdy nechovala. Bydlí sám v našem bývalém bytě a protože tam máme ještě nějaké věci a občas tam přespíme, tak mu přispívám menší částkou na nájem. Ale hlavní věci si platí on, takže přesto, že jsem tam dřív bydlela a stále tam mám trvalé bydliště, neberu ten byt jako můj a cokoliv si chci půjčit nebo použít, tak se ho zeptám. Stejně tak dopředu ohlašuji, kdy přijedeme.

MEG: studujícím dětem jsme dávali peníze (Haničce stále ještě dáváme) a když dostudoval syn tak u nás bydleli i se slečnou zadarmo než si on našel práci .... pak nám přispívali 2000 na bydlení - teď si koupili byteček, který rekonstruují - takže už nám zase neplatí - ale platí v tamtom bytě nájem a hypotéku. Ale je pravda, že finančně nestrádáme, takže si to tak nějak "můžeme dovolit" :-))

INUSHKA:
Brát si peníze od studujícího "dítěte" mi přijde divný. Tedy pokud nejsou vážné finanční problémy.
Až jednou budou potomci makat budu po nich peníze chtít ale hodlám jim je spořit. . . . ale pšt :-)

INUSHKA: mám na to stejný názor.
umím si ale představit situaci, že pokud bude rodina (např. neúplná) ve finanční tísni, tak se potomek studující VŠ také bude snažit přispět tím, že by chodil podle možností na brigády a aspoň symbolicky se podílel na nákladech. znám rodiny, kde to tak fungovalo.

HIPPO42: Mně osobně přijde divné když někdo požaduje peníze po studujícím potomkovi (pakliže se ovšem nejedná o věčného studenta, který studuje už sedmým rokem bakaláře nebo tak). Dokud jsem studovala, tak mě naopak rodiče finančně podporovali, což mi přijde jako správný rodičovský přístup. Z druhé strany by mi přišlo blbé nechat se živit od rodičů, když nestuduju a vydělávám. To bych buď přispívala nebo se odstěhovala.

HIPPO42: domnívám se, že podle občanského zákoníku mají všichni výdělečně činní ve společné domácnosti přiměřeně přispívat na její provoz. tolik litera zákona.
ale pokud dítě studuje, tak bych to vzhledem k tomu, že nemáme nedostatek, nepožadovala. naopak dostávají oba moji studující synové kapesné.

A mají nebo nemají rodiče právo chtít po Vás peníze za nájem?

FAKOLY: bydlim s mámou, chce za to peníze i když studuju, nejdřív chtěla 2000kč, pak začla tvrdit že jí dávám málo i když sem student, tak dostává 4000kč, což je víc než polovina nájmu s poplatky... bydlim u ní.. bez třičtvrtě roku celej život.

TO ALL : Bydlíte s rodiči ? Chtějí za to peníze ? Kolik ? Jak dlouho už u nich bydlíte ? :D

INUSHKA: já bych si s ní i chtěla promluvit, ale obvykle když se o to pokusím tak to dopadá tak, že se tedy na něčem dohodneme, ale pravidla platí jen pro mě a ne pro ni, ačkoli sme se tak dohodly. A nebo to dopadá tak, že se nedohodneme a akorát mi je zase všechno vyčteno...
Do domácnosti samozřejmě přispívám, dávám na víc jak půlku nájmu a všech poplatků, a to mám na rozdíl od mamky o cca 5k nižší plat a žijeme tu tři. To mi přijde nefér, na to že nemám žádný klid, skoro žádné soukromí a často takové "malé peklo" a velmi "příjemného bratra" doma.

Odstěhovat bych se samozřejmě chtěla... Bohužel nejdřív až bude zase teplo a to ještě možná... :(

SSAMIAD, ZLATUSKA88: Já se obávám, že v těchto případech je jediným řešení odstěhovat se. Problém vidím v tom, že už jste dospělí lidé, ale vaše matky vás stále berou jako děti, které je třeba vychovávat a které musí poslouchat na slovo. Nevnímají, že se situace od dob, kdy vám bylo 15, změnila. A nebo možná vnímají a nechtějí se s tím smířit, nechtějí nad vámi ztratit moc. A nedokážou s vámi komunikovat jako s rovnoprávnými dospělými lidmi - tj. normálně říct "jsem unavená, pomohlo by mi kdybys dneska uvařila večeři" místo výčitek a jedovatých poznámek. Já bych takhle nejspíš dopadla taky, kdybych bydlela s mámou. Bohatě mi stačí návštěva o prodlouženém víkendu a začínám tyhle příznaky pozorovat taky. A to se obvykle hodně snaží, protože jezdíme i s přítelem.
Hledala bych samostatné bydlení, i kdyby to měl být jeden pokoj v podnájmu s dalšími lidmi. A možná by taky pomohlo si spolu sednout a jasně si stanovit pravidla provozu domácnosti - které práce má kdo na starosti, kdy mají být hotové, případně i jaký bude váš finanční příspěvek na chod domácnosti - ani jedna se o tom nezmiňujete. Pokud vyděláváte, asi byste měly něco přispívat, jedině tak můžete požadaovat, aby se s vámi zacházelo jako s dospělým plnoprávným členem domácnosti, ne jako s živeným dítětem. A argumentovat tím, že nemám čas na domácí práce, protože jsem 10 hodin denně v práci, když do domácnosti nepřináším žádné peníze, by mi přišlo nefér. Jestli nic nepřispíváte, je asi nejvyšší čas s tím začít, jestli jo, pak si stůjte za tím, že nemáte čas, tak to kompenzujete penězi.

SSAMIAD: to je nějakej divnej syndrom... je mi 21, nejsem sice jedináček - mám o 4 roky mladšího vlastního bratra. Nicméně jako jedináček si připadám, protože se máma s tátou rozvedli před 15ti lety, a co zjistila že brácha je dyslektik a dysgrafik tak mi sdělila že on potřebuje více péče, a od té doby jsem v podstatě jedináček.

Moje máma se poslední dobou (respektive od doby co mě situace donutila se vrátit domů) je úplně stejná. Krom toho, že jediné když se mnou mluví tak mi akorát nadává, jak nic nedělám, a furt jen nejsem doma. Vysvětlování, že jsem denně v práci 10 a víc hodin prostě nepomáhá. Nyní je u nás kvůli tomu situace taková, že jsem ten největší sobec na světě, protože nemám čas vypíglovat celej byt, navařit, napéct na vánoce.

Když přijdu z práce že si půjdu lehnout a odpočinout si po třeba 20ti hodinách práce tak mě přijde vzbudit, protože se nechce převlíkat a jít se psem, tak abych šla já, když si dovolim zaprotestovat tak se mi dostane odpovědi akorát té, že ONA chodí do práce a ONA je starší a já nemám vůbec co tady mluvit o tom, že sem unavená, ona že všechno oddře, a já jí nikdy nepomohla.. v podstatě to samé co si psala.. Poslední dva/tři měsíce se doma opravdu necítím jako doma. Spíš naopak, utíkám pryč a chodim jen přespávat, jenže jí to nedochází, že utíkám před tim jejím děsnym chováním, kdy mám na talíři furt jak je brácha dokonalej, že před měsícem uvařil oběd, a že se nechovám jak ženská a že milovaný bráška přece nemusí doma hnout ani prstem, protože jednou pomohl.. samozřejmě veškerá moje pomoc je brána jako samozřejmost, a nemám nárok na odpočinek natož něco jako pochvalu.

To jak si stěžuje matka.. eh.. furt ale furt si stěžuje nato jaká sem, protože to jaká sem můžu samozřejmě sama, a že se necítím doma dobře je moje vina protože nechci poslouchat o 4 roky mladšího bratra, pro kterýho když něco udělám tak na mě akorát pak hystericky řve jak sem blbá a jak nemám právo na něj vůbec mluvit, a máma, která mi dává akorát práci a nadává mi stejně jako bratr...

hm a ted to vypadá že si zase stěžuju, ale vždycky když si vzpomenu na to co mi udělala/ řekla nebo udělal nebo řekl bratr, den před tim, tak to vždycky zamrzí.. Kdybych neměla tátu se kterym se potají stýkám, vlastně kdybych neměla zbytek rodiny z tátovy strany, se kterýma sem se nesměla vidět a mýho mazlíčka, tak nevim co bych dělala... asi by to bylo ještě horší...

Takže.. zkušenost velká :D

Poslední dobou mám jakožto jedináček velké problémy se svou matkou. Je mi 23 let, mé matce 59 let. Matka nemá příliš dobrý vztah s mým otcem, už několik let téměř nepodnikají žádné společné akce, každý sdílí svuj vlastní pokoj a komunikace mezi nimi je spíše jen v hádkách. Matka je čím dál víc protivná, zlá a závistivá, shledávám to tedy alespon tak já vůči sobě. Nejvíce mě vytáčí vyděračné poznámky typu: Radši si jdeš povídat tam a tam, než abys tu byla se mnou, není tady otec, mohli jsme zde mít klid...To zase radši budeš víkend trávit s rodinou(mého přítele), jsi tam pořád naložená, jsi sobec atd...Neskutečně mě tyto řeči odpuzují..Kolikrát bych i ráda doma byla, povídala si o osobních věcech, ale komunikace je spíše negativní...matka mě nepustí ke slovu, pořád mě obtěžuje s věcmi, kterými se zrovna zabývá ona...S ničím se jí už ani nemohu svěřit, neb mě skoro vubec neposloucha, konverzaci třeba přeruší tím, že mi odsekne a začne mi ukazovat, co právě zrovna vyrobila, co zase udělala, zatímco ja jsem se někde flákala..Kolikrát mi řekne, že jí nic neřikam, že se tady ani nemužeme normálně bavit, jenže ona necháme, že díky této atmosféře nemá člověk vubec naladu..Je pravda, že zaroven se zase hodně snaží, na mé kiamarady je příjemna, ale v zápětí se dokáže proměnit v příšernou čarodějnici, která okamžitě mění postoj k lidem o 100%...
Když říkám, že už se doma necítím dobře, tak začne brečet a hejkat, že mi teda děkuje a že doufa, že si taky tak hezky všude stěžuju, že mi tady všichni ubližujou..no prostě příšerný...Já vím, jediná možnost je se odstěhovat...to i podelší odmlce se docela sneseme:) prostě cítím, jak pořád chce slyšet vděk..to je mi děsně protivné..kolikrát bych tolik věcí udělala rada i sama, ale jelikož si o to tak protivně řiká, na just to neudělam! Třeba: taky bych chtěla, aby mi tady někdo připravil večeři..nebo skuhrá a dělá, že ji bolej zada, že chce namasírovat...a když zrovna něco dělam a řikam, že přijdu za chvili, odbyde mě, že už nic nechce, že nikdy nepřijdu hned!Modlim se jen, abych nebyla stejná:))
Má někdo podobnou zkušenost?

MEG: asi tak :o))))))

MLEKAR_STEIN: njn, čeho je moc, toho je příliš, říká se... (povzdech a pokrčení ramen)

MIMA: no jasně, přesně to jsem přece napsala! :-)))

MEG: Co třeba odpovědět : "Samozřejmě. Já! " :-)))

MEG: ano. :o))))))))
neni v tom tragedie. ani nebyla. odbyl jsem to tehdy opravdu jenom tim zlym pohledem. jen to byla absurdni tresinka na dortu konfliktu.
A kdyz je konfliktu moc, tak nejako malinko prerustaji obema stranam pres hlavu. A ze jich bylo opravdu hodne.

MLEKAR_STEIN: a to je jako tvoje osobní zkušenost?
nicméně - co je v tom za tragédii. odpovím: samozřejmě. :-)