• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    JESSIEATREIDESNárodní knihovna ... CHCEME TO NA LETNÝ!!!
    ANDRE3000
    ANDRE3000 --- ---
    STEPNI_VLK: jj, musim si to precist cely, ale podle toho vyberu to je mozna nejlepsi a nejobjektivnejsi clanek co jsem na tema knihovna cetl..
    STEPNI_VLK
    STEPNI_VLK --- ---
    Martin Fendrych: Blobci

    ...
    Otřesná jeví se reakce zástupců lidu. Dovolili za soutěž o podobu knihovny utratit 28 milionů, přislíbili Vlastimilu Ježkovi, šéfovi NK, peníze na stavbu, Praha mu přiklepla pozemek na Letné, primátor Bém byl pro, ale pak předvedl kotrmelec s tolika vruty, že by se za ně Aleš Valenta nemusel stydět a na olympijské zlato hravě by dosáhl. Otáčet na obrtlíku mohlo by se nově česky říci bémovat.

    Oč jde? Že byl proti blobu Klaus? O český odpor k novému? (Velké moderní stavby obvykle nejdříve vzbudí odpor a pak jsou obdivovány.) Hraje se o lukrativní pozemky na Letné? Nebo Kaplický sice vyhrál, ale, neznaje místních zvyklostí, nenasypal těm správným lidem? Těžko hádat. Místní občan, zvyklý na Čunka a Grosse, tuší jedno: jestli o něco nejde, tak je to „panoráma Hradčan“.
    ...
    ANDRE3000
    ANDRE3000 --- ---
    JORERU: proc?
    STEPNI_VLK
    STEPNI_VLK --- ---
    Řekl bych, že dobrý článek (nejen) na téma Národní knihovna:

    Rvačky o nové stavby (Mariana Pančíková, stavební inženýrka).

    (Namátkou jsem vybral několik odstavců jako upoutávku - za přečtení ale stojí celý článek, tak jak leží a běží.)

    ...
    Provokativní améba nové knihovny na západním okraji Letenské pláně, o které lze zaslechnout různě vtipné spekulace na téma kdo s kým pod čím ležel, když k ní tvořil předobraz, bývá často kriticky dávána do souvislosti s Pražským hradem. Bude údajně panoramatu Hradčan, tomuto českému „rodinnému stříbru“ a po staletí neměnné hodnotě, konkurovat, dokonce je bude narušovat, odpoutávat od něj pozornost - a celkově mu vizuálně lézt do zelí. Kdo by to byl řekl, že se toto panorama, jak ho známe my, dramaticky zformovalo teprve před lehkými sto deseti lety, a to rukou architekta, o kterém se dnes učí jako o ničiteli památek! Nebo že před pouhými sedmdesáti lety byly úpravy vedoucí k současné hájené podobě Hradu označovány za „nemilosrdné zohavování“.
    ...
    Jinak to bylo s architektem Josefem Mockerem. Ten byl na konci 19. století oblíbený, ale pod přísným zrakem historie neobstál. Dnes bychom ho nazvali zpátečnickým kořenem. Byl velkým fanouškem historismu a neváhal jej uplatňovat „na kost“. Právě on významně překopal panorama Hradčan - celých osmadvacet let pilně pracoval na dostavbě svatovítské katedrály. (Chrám se nakonec stavěl celkem téměř šest set let!) Důsledně se nadrtil gotiku z doby Matyáše z Arrasu, bez velkých cavyků překročil „chybujícího mistra“ Petra Parléře i jeho koncept jediné boční věže a přistavěl rozsáhlou západní část se dvěma věžemi. Čili vytvořil dnešní impozantní nástup do katedrály, gotičtější než gotika, a panorama té naší matičky stověžaté doplnil o obě dominantní věže.
    Mocker svým necitlivým uplatňováním formálních znalostí při rekonstrukcích památek nevratně poznamenal mnoho pokladů, například Karlštejn a Prašnou bránu. (Na jejich věže nakašíroval okopírované podsebití, které tam nikdy nebylo!) Paradoxně ale zrovna jeho zásahy byly a jsou laikem ceněné. Oko mnoha z nás, zvlhlé úctou, jistě spočinulo na věži Karlštejna v domnění, že takto si ji přál sám velký panovník. Historizující styly jsou ostatně líbivé a oblíbené i v dnešním stavitelství, lidé mají rádi tvarosloví, které jim něco připomíná, které se tam „prostě hodí a basta!“. (Tato důvěra a záliba s sebou bohužel nese i takové zločiny, jako je podnikatelský barok.) Příroda občas prokazuje krutý smysl pro humor, když nezvládnutelnou touhu tvořit a vůli ji zhmotňovat vloží do jednotlivce, ke kterému se v tomto ohledu coby dárce zachovala velice skoupě.
    ...
    ... Architekt Kaplický o ní rád hovoří jako o nejmodernější architektuře, ale i student druhého ročníku techniky ví, že jde o silné retro na trendy 60. let minulého století, skupinu Archigram a jejich „novou realitu“. Kaplický tehdy, patrně vědomě a v okouzlení, vizuálně ustrnul a „blobitekturu“ léta energicky živí. Přísný kritik ji ale může chápat jako zastaralou. Něco jako zvonové kalhoty: ve své době pecka, občas se na jednu, dvě sezóny vrátí, někdo je nosí stále, protože se od nich prostě nemůže odpoutat. Ale údiv, který jim dnešní náhodný kolemjdoucí věnuje, není vždy obdivem.
    ...
    Ke knihovně se vyjadřují i bývalý a současný prezident, a to způsobem, v němž se dá číst jakýsi trojúhelník a střet eg. Kaplický obdivuje Havla a naopak, zato o stávající hlavě státu ve své knize Album napsal: „Český prezident musí přestat s protievropskými prohlášeními. To jsou obrovské politické a historické chyby.“ Takové věty těžko zůstanou bez odezvy. „Duchu Petra Parléře“ (i tak se Kaplického návrhu říká) byl z Hradu ukázán dlouhý nos a drzému kritikovi, který je sám známý svou háklivostí, rozšlapán košíček. Reakce dotčených vystihuje viktoriánská spisovatelka George Eliotová: Pocit, že my sami jsme úžasní a okolní svět nestojí za nic, může být jistou útěchou.
    ...
    Každý autor má právo na cokoliv a je věcí jeho svobodného rozhodnutí a zodpovědnosti, jak se zadáním naloží. Ale porota by měla respektovat pravidla Mezinárodní unie architektů. U té se také Česká komora architektů dovolávala přešetření. Dostalo se jí věru lišácké odpovědi, že sice „porota nepřihlédla k některým závazným podmínkám“, s lakonickým dodatkem, že si příště dá pozor, „aby se vyhnula příliš omezujícím podmínkám a ponechala porotě potřebnou volnost při rozhodování“. Mluví se i o sporném složení poroty, v níž byla i Kaplického souputnice Eva Jiřičná a jeho obdivovatelka a zároveň architektka světového kalibru Zaha Hadid. (Tomu se říká „naběhnout si na vidle“.) O Vlastimilu Ježkovi, řediteli Národní knihovny, který byl v porotě rovněž, a jeho přátelství s Kaplickým se rovněž spekuluje. Nelze se vyhnout potměšilé otázce, zda by „vítěz“ zvítězil, kdyby porotě předsedal původně pozvaný Dominique Perrault, který Kaplického porazil ve finále soutěže na Bibliotheque Nationale de France. (Třeba by mu to zrovna přál.)
    Mezi architekty u nás i po světě se vědělo, že architekt Kaplický je favorizován, dokonce z jedné z nejlepších světových architektonických stájí se ozývalo: „Do té soutěže, co vyhraje Future Systems, tak do té nejdem!“ A je pravdou, že mezi odevzdanými návrhy jsou jen dva od zástupců evropské špičky (BIG a Neutelings Riedijk Architects, oba vyřazeny ve třetím vyřazování prvního kola soutěže).
    ...
    V roce 1957 vyhrál dánský architekt Jorn Utzon, kterému tehdy nebylo ještě 40 let, mezinárodní soutěž na dnes světoznámou operu v Sydney. Byl to jeho první pokus o zakázku v zahraničí a ve svém návrhu částečně porušil zadávací podmínky. Přesto vyhrál. Jeho návrh se postupně stal cílem politických útoků, především kvůli faktu, že při realizaci stouply náklady na stavbu. Více než desetinásobně! Vláda přestala Utzonovi vyplácet honoráře, ten odstoupil a do Austrálie se nikdy nevrátil. Nejen v Praze se odehrávají dramatické příběhy domů a jejich architektů.
    JORERU
    JORERU --- ---
    JORERU: Tohohle výsledku se upřímně děsím :o(
    JORERU
    JORERU --- ---
    Nahlédněte do útrob Kaplického chobotnice. Od sklepa až po střechu

    (Klepnutím na nadpis se dostanete na stránky serveru aktuálně.cz, kde je zajímavé video o vnitřním uspořádání knihovny)

    Praha - Kaplického knihovna vzbuzuje už měsíce vzrušené debaty: pražským politikům se nelíbí, primátor Prahy Pavel Bém ji chce přemístit, Jan Kaplický v rozhovorech politiky kritizuje a ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek se snaží najít kompromis.

    Bohdana Stoklasová, která ma v Národní knihovně na starost Novodobé fondy a služby, knihovnu na Letné obhajuje. Podle ní Jan Kaplický nejlépe vyplnil přání samotných knihovníků, aby byla knihovna dobře organizovaná a dobře uspořádaná.

    Amatérské záběry robotického systému v Marriott Library University of Utah Aktuálně.cz poskytl Jiří Polišenský z Národní knihovny.
    JORERU
    JORERU --- ---
    JORERU
    JORERU --- ---
    JORERU
    JORERU --- ---
    JORERU
    JORERU --- ---
    JORERU
    JORERU --- ---
    RONDO
    RONDO --- ---
    JORERU: no offence, ale tohle je demagogické, jak je ostatně celkem obvyklé u článků z bristkých listů.
    UNDERWORLD
    UNDERWORLD --- ---
    JESSIEATREIDES:
    nehlede na to, ze ta knihovna je mimo, protoze nepatri letnou...
    ALESH
    ALESH --- ---
    JORERU: tohle delal id TEAPOD :) [ TEAPOD @ TeaPod ]
    JESSIEATREIDES
    JESSIEATREIDES --- ---
    JORERU: já to říkám furt, nechejte architekturu na AutoCADu a vzniknou nejlepší věci ;oP
    (ironický úškleb na mé tváři si jistě všichni domyslíte)

    FRANCIK: nevychytali trochu toho Kaplického... myslím, že oblečen chodí 99% času v černé a bílé.

    UNDERWORLD: nehledě na to, že ten názor je mimo, protože ta stavba patří na kopec a ne kterýkoliv kopec, kde všude na něj ještě narazím?
    JORERU
    JORERU --- ---
    Moc pěkný článek o knihovně z Britských listů:

    Národní knihovna: Nejde jen o hromadu plechu

    Hynek Hanke

    Z mediální diskuze o Národní knihovně zdá se mi, že jí mnozí považují jen za jakousi mrtvou hromadu plechu, dívají se jen na její zevnějšek a přou se o to, zda může stát na Letné. A přeci jde o mnohem důležitější věci než o hromadu plechu!

    Autor tohoto příspěvku nemá žádný vyhraněný názor na to, zda mu budova knihovny navržená panem Kaplickým připadá hezká nebo ošklivá. Připadá mu velmi zvláštní. I tak ale prožil tolik radosti, když se postupně dozvídal, že Národní knihovna bude mít tuto novou budovu, jaká bude a kde bude stát. Když postupně začínal chápat myšlenku navržené stavby a začali se k němu dostávat první informace o tom, jak je navržen její interiér. Jeho přátelé, vesměs mladí studenti, sdíleli nadšení s ním, a pramálo je zajímalo, jestli má být budova zelená nebo červená.

    Ukázalo se, že to nakonec musel být člověk žijící dlouhodobě v zahraničí, kdo dokázal velmi bystře pochytit jeden ze základních problémů Prahy a odvážit se kontrovat mu. Našemu hlavnímu městu se zoufale nedostává veřejných prostor vysoké kvality. Děláme si z našeho města historický skanzen a div se nepřetrhneme v tom, ukazovat turistům jak je nádherné. Ale žít tady, na to to moc není. Jak jinak si vysvětlit, že jen co začne víkend, utíkají pražané masově na chalupy?

    Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, dvě důležitá centra, a přesto jsou přecpaná turisty, špinavá, a člověk tam vpodstatě nemá co pohledávat. Karlův most. Pěkné, ale pro Pražana mrtvé. Kde jsou všechna ta místa, kam by člověk přes den zašel odpočívat, všechny ty pěkné venkovní kavárny, jak je známe z jiných Evropských měst? Proč i těch málo potenciálně příjemných míst i ty nejmenší trávníčky město oplocuje?

    A najednou přijde člověk, jakoby spadl z Marsu, má postavit knihovnu, ale hned ví, že je potřeba udělat to tak, aby z ní bylo právě takové veřejné místo vysoké kvality. Rozlehlá čítárna s výhledem na Prahu! Promenáda s potůčkem! Knihy jsou uloženy v důmyslných skladech a prostor je věnován lidem! Ne nějaký šedivý zatuchlý sklad knih s výdejním pultem, ale živé místo, kde je radost být, kam pro příjemnou atmosféru člověk rád zavítá i když si zrovna nechce půjčit knihu. Ale k tomu všechny ty vzácné knihy, které na tom místě může člověk otevřít a číst. Tak pěkná kombinace! A přesto, kdyby byl Kaplický tušil...

    Knihovna je zvenčí buď pěkná nebo hnusná, záleží na tom, koho se člověk zeptá. Architektura je dobrá nebo špatná, hlavně je to jedno. Nezáleží na tom. Ta věc je nevšední, vyvolává diskuze. Je živá. Není to šedivá nevýrazná budova, ,,moderně'' skleněná nebo bezduše okopírovaná ze stylu některého z jiných století. Lidé, kterým připadá hezká, i ti, kterým připadá nesmírně ošklivá, se přijdou podívat. Budou o ní diskutovat a přít se. Turisté se budou divit, budou se zajímat, my jim to budeme ukazovat. Najednou něco, co do vší té pražské zatuchlosti přináší trošku života, trošku něčeho, co není mrtvé. A přeci nejspíš ne...

    Na věc existuje další pohled. Tu zatuchlost si uvědomil i ředitel Národní knihovny Ježek. Sto let nevypsala Praha žádnou mezinárodní architektonickou soutěž. Celá ta záležitost, knihovna, soutěž, mělo to být něco živého, něco prestižního. Kaplického návrh mezi ostatními vybočoval o mnoho a byl zvolen jednomyslně. Pan Ježek si představoval, jak základní kameny Národní knihovny přijedou položit knihovníci z celé země. Národ sobě! Národ PROTI sobě...

    Ještě jiný pohled. Jak již bylo řečeno, vůbec tu nejde o jednu hromadu plechu. O tu až v poslední řadě. Jde o architekturu, která se bude v Praze stavět, o mezinárodní soutěže, které se budou konat, o lidi, které tento projekt nadchne nebo odvrátí, o tvář, kterou město přijme. Může říct: ,,Jsem skanzen, bývalo jsem krásné, ale teď jsem mrtvé, nedokázalo jsem přežít komunistickou šeď paneláků.'' Po tomto fiasku, kdo by si v budoucnu dovolil navrhnout nějakou netuctovou stavbu? Kdo by se v budoucnu účastnil architektonických soutěží a vkládal do nich práci, která je k ničemu? Za tou knihovnou totiž čekají další stavby a ty dnes také zprovodíme ze světa. Praha může také říct: ,,Žiju. Jsou tu dobré staré budovy a staví se tu zajímavé nové. Je tu pohyb, je tu změna.'' Jenže to neřekne.

    Tady totiž vážně už nějak život není, je tu pusto jak na poušti. Knihovna na Letné se nestaví, zato se tam staví obrovské podzemní parkoviště a dálniční křižovatka, slavně se tak pokračuje ve výstavbě komunistického systému, v rámci kterého dříve vznikla například severojižní magistrála. Kultura nikoho nezajímá, naši přední politici ji s nekonečnou lehkostí vraždí svými výroky, že Národní knihovna rozhodně není prioritou, že na ní nejsou peníze, že se s ní do budoucna nepočítá, nebo že jí přeci můžeme postavit na Strahově nebo ve Stodůlkách. Vypsané mezinárodní soutěže si neváží, však prý vypíšou jinou.

    Ještě jeden pohled. Kdosi ze sdružení Auto*mat spočítal, že kdyby se nepostavilo těch zoufalých šest kilometrů dálnice skrz město mezi Malovankou a Pelcí-Tyrolkou, byly by peníze na docela dost takových národních knihoven, asi tak na osmnáct. Každých 400 metrů vnitřního městského okruhu jedna. Jenže co bychom s nimi dělali...

    A tak autora a jeho kamarády nadšení zase přešlo, což je, jak jsem již poznamenal, mnohem mnohem významnější, než jedna malá hora plechu kdesi na Letné. Bude mít ještě dost času přemítat, jestli by se mu nakonec vlastně líbila nebo ne. A přece ho hřeje na srdci, že takový svěží nápad alespoň přišel, že se o to někdo pokusil.
    JORERU
    JORERU --- ---
    A na dobrou noc jeden matematicky-polopatický článek na téma knihovna:

    Lze tvar návrhu nové Národní knihovny alias „Chobotnice“ určit alespoň trochu přesněji než jen slovy ?

    Jiří Nezval

    Netuším, kde architekti hledají inspiraci pro nejrůznější tvary svých návrhů. Každý určitě někde jinde. Někteří v přírodě, jiní v geometrii a obecně v matematice. A obě oblasti, dle mého soudu stejnou měrou, nabízejí nespočetná množství úžasných, nádherných, úchvatných, ale i neobyčejných, podivných, neobvyklých, nevídaných, fantaskních tvarů.

    I nejelementárnější matematické funkce jako např. lg(z). sin(z), tg(z), sinh(z), tgh(z) se nad komplexní rovinou z (z = x + iy) jednak noří do symetrických i asymetrických, propastných i nekonečně hlubokých vírů, podobných i nepodobných Vernovu bájnému Maelstromu, aby se vzápětí a zcela náhle mohly naopak prudce zvedat jako hory do nebetyčných i nekonečných výšin. Už jen tyto nejjednodušší funkce samy o sobě jsou schopny vytvářet nejfantastičtější scenerie a hýřit škálou nejbizarnějších tvarů. Scenerie vytvářené pak funkcemi složitějšími (např. funkcemi Mathieu) zcela jistě na povrchu Země žádný člověk ještě nikdy neviděl a - taky nikdy neuvidí.

    Pro zajímavost připojuji obrázek průběhu reálných hodnot funkce druhé odmocniny převrácené hodnoty 1/z proměnné z (z = x + iy) nad komplexní rovinou v oblasti kolem bodu z = 0 (z = 0 + i0). Funkce se v nulovém bodě, v tomto svém pólu zdvíhá do nekonečna, nicméně představíme-li si v blízkém okolí tohoto bodu v určité výšce oblý řez, určitě nám tady v Česku bude průběh této funkce dnes více než silně povědomý. Vhodným zavedením jednoho či více reálných parametrů do zmíněné funkce a jejich variacemi by pravděpodobně umožnilo se k danému konkrétnímu návrhu plochy snad docela dobře přiblížit.

    Architekt ke svému návrhu zcela jistě průběh této funkce nepoužil. Kdyby ovšem nějakou funkci použít mohl, mělo by to pro něj ohromně výhodné. Přesná znalost analytického průběhu funkce tvořící vnější střešní plochu knihovny by byla výhodou největší. Pomocí této znalosti lze totiž velmi snadno a velmi rychle spočítat nejen přesnou hodnotu velikosti vnější plochy knihovny nad daným půdorysem, ale i přesnou hodnotu velikosti objemu prostoru touto plochou uzavřeného. Velmi snadno a rychle je pak rovněž možno přesně spočítat i plochy všech „oken“v libovolných místech střechy, a samozřejmě i místo těžiště celého střešního útvaru - nezbytného údaje pro statické výpočty stavby, případně pro výpočty značně nerovnoměrně rozloženého pnutí (z důvodu naprosté absence jakékoli symetrie plochy) ve všech oblastech střechy apod.

    Z energetického hlediska je poměr plochy a odpovídajícího prostoru nesmírně důležitý. Je nasnadě, že čím menší plochou se při použití běžných technicko-technologických prostředků podaří uzavřít co největší prakticky a efektivně využitelný prostor, je stavba, z hlediska využití nákladů na její realizaci, údržbu a následně i na její dlouhodobý „tepelný“ provoz, výhodnější.

    Nezná-li autor projektu analytické vyjádření funkce průběhu plochy, pak je stanovení všech výše zmiňovaných hodnot pro více méně náhodný průběh plochy nesmírně obtížné. Nemůže být pochyb o tom, že tyto hodnoty jsou autorovi pro daný konkrétní předložený projekt přesně známy. Předpokládám, že použil modelu, který pak v určitém poměru zvětšil.

    Objevily se však úvahy o modifikaci výšky budovy. Divím se ale údajnému více méně souhlasnému klidu autora. Pokud by se totiž nemělo jednat pouze o mechanické „odříznutí“ horní části budovy, ale o celkové poměrné zmenšení budovy, znamenalo by to pro autora v podstatě úplně nové řešení interiéru budovy, protože při zachování vnější podoby budovy, by nově vzniklý prostor byl nejen samozřejmě menší, ale i trochu „jiný,“ a na mnoha místech by již prostě a jednoduše neumožňoval rozmístění sekcí podle původního plánu. Velikost těchto sekcí by totiž z důvodu zachování jejich funkčnosti musela být stejná. Jinými slovy, vnitřní segmenty obsažené v plánech nelze ve stejném poměru mechanicky zmenšovat. A každá změna velikosti této budovy by následně vyžadovala vždy úplně nové řešení interiéru. Naproti tomu – pro změnu výšky budov klasických geometrických tvarů a budov v mnoha směrech úplně nebo částečně symetrických tato nepříjemná nevýhoda platit nemusí.

    Je tedy vlastně otázkou, zda by po snížení výšky budovy navrhované knihovny mohly být všechny plánované a požadované funkční segmenty knihovny do budovy pak vůbec ještě všechny beze zbytku a bez úhony vkomponovány.

    Autor je pracovníkem MŠMT
    JORERU
    JORERU --- ---
    Jak na ´problém blob´?



    Ve věci blobu se nyní rýsuje dvojí řešení. Obě cesty se mohou harmonicky doplňovat. Především primátor Bém dospěl k názoru, že celá záležitost si zaslouží věcného přezkoumání. Na poznání se nepochybně spolupodílel i fakt, že mu klesly preference o 6%.

    Řešení musí být kompromisem: blob bude, ale bude buď jinde na Letné, nebo někde úplně jinde, a bude poněkud jiný, tj. menší. Ta tím účelem bude vytvořen řídící tým a tři subkomise, celkem 34 papalášů, odborníků a právníků. Musí vzít úvahu, že peněz je zatraceně málo: pro členy týmu i pro knihovnu. To je cesta tak říkajíc byrokratická. Cílem je, aby se primátor najedl (přesněji řečeno nezůstal hladový) a knihovna zůstala celá (i když možná jinde a menší).

    Zároveň se otvírá cesta revoluční: na ministra kultury se obrátila skupina architektů (jeden z nich dokonce význačný, z dopisu není jasné, zda o tomto jeho titulu rozhodl nějaký úřad, jeho kolegové nebo on sám) s upozorněním, že soutěž proběhla neregulérně a porota porušila skoro všechna pravidla, která porušit mohla.

    Žádají její anulování, odškodnění poškozených (tj. těch, co nevyhráli) a potrestání viníků. Odpůrci i přívrženci projektu už sbírají podpisy, přívrženci demonstrují před magistrátem a je otázka času, kdy tak odpůrci učiní taky (jeden, prof. Knížák, už před magistrátem coby zatím osamělý demonstrant byl).

    Předpokládám, že vývoj teď poběží po obou liniích: komise budou rokovat a jak to u komisí bývá, geometrickou cestou se množit. Podobně se budou množit i demonstranti a nakonec dojde na barikády. V komisích budou posléze všichni, co dosud nestaví barikády, a na barikádách ti, na něž se při utváření komisí nedostalo.


    Nepsal bych o tom, kdyby se na tomto vášnivém a pokud legračním příkladě nevyjevily dvě navzájem související slabiny české demokracie: Ti, kdož jsou kompetentní učinit nějaké rozhodnutí, učiní ho a pak zjistí, že u nemalé části veřejnosti narazilo, nemyslí na nic jiného než na to, jak by se z něho vykroutili. A ti, kterým se rozhodnutí nelíbí (např. protože se na ně nedostalo), se za každou cenu snaží ho zvrátit: nejprve u soudu (jenže není v možnostech soudu uspokojit všechny), potom na barikádách (i když v tomto případě to doufejme tak daleko nepůjde).

    Řešení na barikádách bývá většinou jednoznačné a nezvratné: bohužel se během něho knihovny nestavějí, nýbrž bourají.


    Bohumil Doležal Lidovky.cz
    JORERU
    JORERU --- ---
    S_M_LOMOZ: Tak jsem se koukal na jejich výtvory a nabyl dojmu, že krabice a kulatý rohy jim celkem jdou. Jenom nevidim nic, čím by přesahovali průměr.









    Asi nejvtipnější se mi zdá ten jejich prosklený půlměsíc pro Araby.



    Jejich návrh Národní knihovny je zoufalý.






    S_M_LOMOZ
    S_M_LOMOZ --- ---
    Někdo z nich - jsou tam vyjmenovaní.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam