TYNA_DOLITA: Představ si, byli jsem teď nedávno v Řecku a s přítelkyní jsme šli kolem nějaké farmářské chýše, blízko které odpočívali dva velcí kozlové. Když nás zpozorovali, okamžitě vstali a začali na nás funět, ukazovat rohy a škubat řetězy. Kdyby nebyli připoutaní, rozhodně vyvázneme nejméně s modřinami na zadku, moje nepříliš vzrostlá přítelkyně možná s rozdrcenou hlavou. Jak v tomto případě funguje argument s domestikací? Kozel se navíc nedá ani považovat za šelmu, takže nefunguje ani argument, že šelmí instinkty jsou již potlačeny. Přitom nelze popřít, že vůči majiteli byli kozlové loajální (minimálně je musel někdo připoutat).
Stejně se to má se psy. Až na výjimky pes nenapadne svého majitele (když o něm ví a když není zahnán do úzkých, případně neselhala-li totálně výchova), jelikož ho bere jako vůdce své smečky, nenapadne ani ostatní členy své smečky, které "vůdce" přijímá za své (tzn. rodinu přátele) - každý rozumný člověk ví, že nemá vstupovat na pozemek, který hlídá pes, dokud nepřijde majitel a psovi jasně neukáže, že tenhle člověk "patří do smečky". Problém je v tom, že vůči cizím lidem psi zcela jednoznačně (a pochopitelně) cítí přinejmenším nedůvěru. Záleží pak na individuální osobnosti a výchově kterého psa, jak se bude vůči cizím chovat. Majitel zřejmě osobnost svého psa zná. Cizí člověk ale psovi do hlavy nevidí a řítí-li se na něj pes, který je sice možná ochočen (to se v tu chvíli neví), zcela prokazatelně má ale všechny ostatní znaky šelmy (zuby, drápy apod.), je ostražitost (ne-li přímo obava) na místě. Máš pocit, že ne?