Ono s tím sčítáním rychlostí je to trochu neintuitivní: z čistě kinematického pohledu se samozřejmě rychlosti sčítají jako vektory. Ale z pohledu ničivého účinku se sčítají energie a tedy rychlosti v kvadrátech. Protože při nárazu jde hlavně o kinetickou energii a o to, jak se transformuje na jiné formy energie.
Jedou-li tedy proti sobě dvě stejná auta stejnou rychlostí (řekněme 50 km/h) a čelně se srazí, tak mají sice vzájemnou rychlost 50+50=100 km/h, ale kinetická energie každého z nich je Mv2/2, tj. dohromady se při srážce uvolní kinetická energie Mv2. Když ve stejném autě pojedete 100 km/h proti zdi, tak máte kinetickou energii M(2v)2/2 = 2Mv2, čili dvakrát větší energii, než měla před tím obě ta auta dohromady.
To ale není zdaleka všechno, je dosti zásadní, JAK se ta energie spotřebuje. Z pohledu cestujícího je nejlepší, aby ten náraz byl maximálně nepružný, tj. aby se co nejvíce kinetické energie využilo na deformační práci (což ve výsledku přejde na teplo - pochroumané plechy jsou slušně nažhavené). Logicky dvakrát více plechů pojme cca dvakrát více energie než jedny plechy a zeď (nebo dokonce strom, který navíc bývá úzký, tj. funguje jako čepel). Navíc moderní auta mají tak konstruované deformační zóny, aby ztráty kinetické energie byly nejen velké (tj. nepružný ráz a velká, energeticky "drahá" deformace) ale také aby ten proces byl plynulý a tím pádem změna celkové hybnosti byla pokud možno rozložena v čase - čímž se naplno využije funkce airbagů, předepínačů pásů, apod. a celkově je náráz snesitelnější pro posádku. Naopak čím více kinetické energie zůstane nespotřebováno, tím hůře - vaše auto letí dál a někam ... protože obvykle neleží bod střetu přesně mezi těžišti obou aut (tj. přesně čelní náraz), tak příslušný kolmý průmět hybnosti vede na rotační pohyb a nekontrolovanou trajektorii auta někam na střechu do pangejtu, bokem do stromu či sloupu, a jiných nežádoucích situací, se kterými obvykle konstrukce tolik nepočítá a posádka auta je v nich zranitelnější.