GIRAFFKA: Když ti přestanou fungovat nohy, budeš žít ochuzena o to, co bez nohou dělat nelze, budeš muset řešit, jak nohy nahradit, jak zvládnout to, co člověk s nohama má za samozřejmost, atd. atd. Můžeš si nalhávat co chceš a můžeš hystericky vykřikovat do televize, že tě to naučilo si vážit opravdových hodnot a nohy ti vůbec nechybí, stejně budou všichni vědět, že je to blbost.
Pokud o nohy přijdeš proto, že ses v mládí ožrala jako hovado a spadla pod vlak, asi se neubráníš myšlence "proč jsem já kráva musela tehdy takhle chlastat", a u tlusťocha, který nevyleze tři schody, aniž by si musel vydechnout, je pak namístě klást otázku "proč já hovado takhle žeru, stojí mi to za to?"
Klidně si ušetři písmenka a neklaď dále nesmyslné otázky typu "co když ten tlusťoch za to nemůže, protože bere hormony, chybí mu hormony, je psychicky na tom špatně, měl hrozné dětství, má nemocné nohy/ruce/břicho a nemůže nic dělat" atakdále atakdále, protože někdy to je irelevantní úplně, někdy jen z osmdesáti procent. Ať už si to vyžranec připustí nebo ne, tak to má ve svých rukou (a hlavě) a může si za finální stadium sám. Tak jako kuřák může přestat kouřit, feťák může přestat fetovat, alkoholik může přestat chlastat, každý závislák může přestat. U všech je to zhruba stejně těžké, skoro žádný neuspěje, především s tím neměli začít, můžeme s nima soucítit v jejich těžkém životě, ale já nikdy nikomu neodpustím hromadu keců a výmluv, sebelitování, skuhrání a všechny tyhle ostatní žvásty okolo. Nevidím důvod je omlouvat, drtivá většina z nich prostě nechce nic měnit a chtějí jen všem vnucovat, jak to mají těžké.