OMNIHASH: možná bys měl někdy zkusit žít v "poušti rodinných domků"...... :-)
Vyrostla jsem v činžáku v té tebou tak obdivované Praze - kdy ze dveří baráku (čtyřpatrového) člověk vylezl na chodník na hlavní ulici poměrně frekventovaného tahu. Hřiště na křižovatce dvou frekventovaných ulic bylo prašné a smradlavé (navíc posrané protože tam všichni z okolí chodili venčit čokly). Na jakékoliv další hřiště / park musel člověk jet tou městskou dopravou - tj. jako dítě jsem v podstatě nezažila to, že bych mohla "vyběhnout jen tak ven".
Naše děti vyrostly v "poušti rodinných domků" - se zahrádkou, s tím, že kdykoliv našli na ulici kamarády jezdící na odrážedlech, později koloběžkách a kolech. Kde, když si dítě odřelo koleno, tak ho ošetřili v nejbližším baráku, případně dovedli domů. Kde se na konci léta zavřela ulice (muselo být povolení od města) a bylo sousedské grilování na začátek školního roku. Nejbližší park byl uprostřed této "pouště" - tj. relativně bezpečný (nesvištěly tam autobusy a spěchající auta), relativně udržovaný - a opět - plný místních - dětí, které se znají ze školy a kroužků, a i ti pejskaři si nedovolili nechávat hovna - protože je tam každej znal - a protože i jejich děti a vnoučata si tam chodily hrát...
Kdykoliv jsem mohla děti vystrčit na zahrádku - a když bylo hnusné počasí, tak třeba jít na procházku kolem bloku - a mohla jsem je nechat třeba skákat do louží a sbírat šneky a lupínky - protože jsem věděla, že můžeme být během pěti minut doma (žádné cesty dopravou), kde je převleču a umyju....
Když jsme domek pořizovali, byli jsme normální mladí lidé (teď jsme imho pořád normální, akorát to mládí už je v zadeli :-)) - holt jsme si domek pořídili na okraji města (za cenu dlouhého dojíždění do práce), čtyřicet let starý, s původní kuchyní a koupelnou, starými okny (single pane v hliníkovém rámu - izolační vlastnosti cca korálkového závěsu - v baráku byl průvan a slyšeli jsme i když si na protějším chodníku někdo odkašlal) - a když někde zbyly peníze, tak jsme trochu investovali (třeba do těch oken)... holt jsme jezdili na dovolenou pod stan a ne do pětihvězdy na Bali, jezdili jsme ve starých autech, neměli jsme členství v country clubech a předplatné do vinařství a jánevímco ještě...
Jinak k těm starým, co si zlomyslně a svévolně sedí v domcích - nevím jak v Torontu, ale u nás naopak staří domky prodávají - případně na ně mají negativní hypotéku - že jim to zaplatí menší bydlení jinde (protože můžou být už v oblasti, kde třeba není práce), případně nějaké důchoďáky a pečovatelské domy... celé naše sousedství bylo postavené v roce 1964, určitou generací lidí - která kolem roku 2000 domky prodávala - a tím se tam sešla zase naše generace - lidí s malými dětmi - takže tam zase vznikla komunita malých koloběžkářů a ráchačů se v bazéncích na předzahrádkách a rodičů organizujících si vyzvedávání ze škol a školek... no a teď i tyhle děti odrůstají a domky se zase prodávají protože lidi si můžou dovolit povolit v pracovním nasazení (a výši výplaty), případně jít do důchodu...
A ano, domy "narůstají na ceně" - ale nikoliv na hodnotě - vzhledem k inflaci, nákupnímu košíku atd... my jsme dům prodali po osmnácti letech za dvojnásobek toho, zač jsme to koupili - ale výplaty jsou taky dvojnásobné, minimální mzda je vyšší o cca 80%, ceny potravin jsou taky plus mínus dvojnásobné, benzín byl na víc než dvojnásobku.... takže dům udělal pro nás to, že jsme na vloženém kapitálu "netratili" co se týče "hodnoty" - nikoliv vyčíslené částky.