GOBERS: Takže cestou může být přijetí skutečnosti těch jinejch úhlů pohledu? Věnuje se někdo přímo týhle problematice - jak může být ortodoxie zachovávána a uchovávána rozmanitými způsoby? Na katolický straně se II. Vatikán tomuhle otevřel (nechme stranou, zda v ní převáží tendence vracet se zpátky - tedy pro některé k pravověří), jsou nějaký náznaky i ve východních církvích?
A otázka mimo: Parkrát jsem v médiích zaznamenal rozhovor s pravoslavnýma věřícíma, jeden byl kněz z mutěnic. Oba ti pánové mluvili o svý cestě - shoda byla: křesťanský zázemí, období hledání, zájem o východní dharmický náboženství a pak shledání že pravoslaví jim sedí nejvíc. Co bylo ale zajímavý - neshazování tý předchozí cesty a jinejch náboženskejch směrů. Byl jsem vcelku (mile) překvapen. Já i lidi kolem mě (ať už maj něco s bohem/bohy nebo ne) často vnímaj křesťanství v takový tý naléhavý, někdy znásilňující, podobě. Zjednodušeně: "vole dělej! Kristus tvoje spása! Jak to že ti to blbečku ještě nedošlo..", někdy s nutnym dodatkem: "skončíš v pekle..(a vlastně ti to přeju:-)". Nevím, jestli pohled těch pánů, co sem slyšel, vypovídá spíš něco o nich - že sou v klidu - nebo jde o nějakej obecnější rys pravoslavný spirituality..
Něco podobnýho má myslim Irenej z Lyonu - termín boží pedagogika - zkrátka, že to dá nějakej čas, než si Bůh s člověkem porozumí a naopak.