PROMETHEA: ok, dobre, talent tedy asi ma a ja se ho jen snazim rozvijet. Zni to lepe?

VENDETA: ja myslim, ze je dost odvazny tvrdit, ze je to tim, ze se detem nekdo hodne venuje. i jednojazycny deti zacinaji mluvit v rozmezi 1-2,5 roku, a nikdo tem rodicum opozdilcu netvrdi, ze se jim malo venovali.
obecne spis vidim tendenci, ze prvorozeni drive komunikuji, a druhorozeni se drive hybou =) priority lezi trochu jinde =)

VENDETA: školy na to nemám, ale nějaká vrozená dispozice v tom bezpochyby hraje velkou roli. Pozoruju to na svých dětech, které dostávají srovnatelnou "jazykovou péči" a každé se s tím vyrovnává jinak.

(Obecně vzato na děti hodně mluvim, takovým tím stylem, jako když v rozhlase komentují hokej. Před pár lety mě za to chválila nějaká důchodkyně v Praze v tramvaji, že prý ještě nikdy neviděla, aby se otec takhle bavil se synem... tomu tenkrát byly tři roky.) ;-]

A umi rozlusit a pojmenovat od sebe jazyky kteryma mluvi plus rozpozna taky anglictinu pac ji slycha taky casto a myslim ze i neco malo rozumi. Jednou jsme se zakecaly (anglicky) v aute s kamoskou kdyz dcera mela jit jezdit na koni a najednou zaslechnu "stop, let's go" byli ji dva a pul, sem cumela jak puk. a me rika abych s ji mluvila cesky, pac tak mluvim nejlip, a tatovi rika to a samy o italstine v italstine :) j

CROSS: to ma dcera uplne naopak, jeji nejoblibenejsi jazyk je cestina, a to v cechach byla jen dvakrat a cesky se bavi jen se mnou, do skoro dvou let s nama byla na cestach kde slychavala kazdy den nekolik rozlicnych jazyku, a zadny z nich nikdy neignorovala, mluvit (slova) zacala spanelsky asi okolo roku, jazyk kterym se bavime s manzelem, Tak nak ve stejnou dobu zacala pridavat cesky a italsky slova a ve dvou letech uz zvladala komunikovat obouma, vlastne trema. Od dvou pridala francoustinu, ted je ji o rok a pul vic, od zari chodi do fr. skolky a mele ve vsech jazycich, s hodne chybama, ale dorozumi se, obcas do franiny prskne cesky bo it. slovo kdyz nevi. spanelstinu se snazi tak nak vyclenit pripada mi, jelikoz uz pochopila, ze vlastne muze pac ji moc nepotrebuje a taky vi, ze nejsme spanele. a jeden rozdil jeste, dcera nema zadny prizvuk pripada mi, neumi rikat francouzsky R, a vsem to pripada hrozne roztomily.

My jsme s mužem oba češi, ale žijeme už 4.rok v Norsku. Starší dcera začala chodit do školky ve dvou letech, to už mluvila parádně česky. Začátky ve školce trochu těžší, jak asi nerozumněla, ale tak ve 4 už mluvila líp než norský děti. Mladší se tady narodila, takže s norštinou přišla do styku od malička. Do školky šla ve 20ti měsících, teď jí je 26měsíců a tety z ní úplně paf. Že mluví výborně, dobře rozumí, rychle se učí a opět jako starší ségra, že mluví líp než některý stejně starý norský děti. Ale ona teda mele i v češtině. My máme holt ukecaný holčičky. Doma při hře mluví často obě norsky. Někdy jim říkáme, že doma budeme mluvit česky, přece jenom to bude asi jediný místo, kde češtinu uslyší. A u starší už slyšíme, že míchá slova a používá nesprávný výrazy. Často něco, co neví v češtině řekne norsky nebo naopak se nás ptá, jak se co řekne norsky. Je to ale zajimavý a baví nás to pozorovat.

malymu bubude rok a ctvrt a rika mama, tata, pak pá a mává ručičkou, nebo jakože něco pryč, pak nam nam a něco znělo i jako němčina :) mich, genau.. ale to nevim, esi vi, co pouda :)

ale řekl ted vetu už! ptala jsem se, esi chce krem do ruky (při přebalovani, je klid), řekl Ne, pa!

ANDREJKA: Mně se mladší syn rozmluvil ve větách a delších promluvách cca ve 3 letech a 5 měsících, ale jeho hlavní jazyk je francouzština, jazyk školky a okolního prostředí, ani jazyk matky, ani můj, ty pořád ignoruje, i když jim velmi dobře rozumí už co začal rozum brát někdy v roce.

(Jako ty rozhovory staršího [6] a mladšího ve francouzštině, to je pro mě trošku peklo, ale aspoň se konečně naučim.)

Starší už ve dvou mluvil francouzsky jako jeho vrstevníci, rusky bez přízvuku (mateřština) a ve třech začal odlišovat i češtinu. Dneska aktivně překládá, komu je třeba, babičkám třeba, nebo mně, když nestíhám mladšímu.

Takže je to podle mě individuální i u dětí, které sdílejí stejné prostředí.