Na mě teda hodně zapůsobili Dobyvatelé ztracené archy, jak ji tam ve finále otevřou a rozpustěj se až na kost, z toho sem byl hodně vyděšenej, ale vydrželo mi to asi jenom tejden.
Mnohem víc na mě zapůsobil Pes baskervilskej, ten televizní celovečerák, co tu tehdy šel v kinech. Úvodní zabití lorda psem bylo strašně sugestivně natočený, i když to nebylo moc vidět, tak von byl pod nějakou záminkou vylákán, aby po setmění čekal na zahradě u zadního vchodu panství, a ten výraz, když se k němu ten pes blížil, br. Ještě se pokusil o útěk, ale všechno marný. V tý době jsme bydleli na Praze 1 v činžáku a já každej večer musel odnést našeho kocoura z druhého patra, kde jsme bydleli, až do -1 patra, vlastně do sklepa, ze kterýho byl taky vchod na dvůr, kde sem ho vypustil, aby se tam přes noc venčil, a pak sem strašlivě letěl nahoru, protože to byla přesně stejná situace jako v tom filmu a já měl pocit, že mi je ten pes už v patách. A to mi vydrželo docela dlouho, vždycky se mi strašně rozbušilo srdce.