WASSABI: V pohodě....Pro dítě jsem schopná udělat cokne se obětovat.....Svého syna miluju a jediný co chci je, dát mu jistotu a zázemí...at oliv, ale s tatínkem, nebo bez něj.....o chlapa mi nejde...mám přítele, právě nikdy neberoucího drogy a vím, že je to to nejlepší co jsem mohla pro sebe a malýho udělat...Nejdřív musí být spokojená matka, aby poskytla dítěti pohodu...Děti nemůžou za to, že rodiče dělají chyby....Jsem spokojená, partnera miluji, čekám s ním dítě.....ale ex mi chybí jen někdy....navíc o malého do ted nejevil zájem, podepsal souhlas, že se vzdává otcovství a pak to stáhnul....spíš je na mě naštvanej, že jsem nepočkala, až si milostě odfetuje...Já vím, že tozní sobecky....sanozřejmě, že když mi nebude dobře, udělám vše, aby to malej neodnášel, ale dost těžko se to koriguje....Proto je lepší nemít vzutah, kde jsi závislá i na chlapovi....spousta žen na nich visí a nechá se ovlivnit hádkou chlapa tak, že se urve i na dítě....a na tomhle já makám.....a můj partner mi v tom pomáhá....Mám tendence se na něco fixovat a to je špatně....

K tématu:
Jeden chlapík, kterýho jsem měla a pořád mám hodně ráda a zažila s ním jeden z nejhlubších pocitů blízkosti v životě, pokud vím pořád ještě pije a smaží a připadá mu to zřejmě pořád ještě normální. Nevidí to jako příčinu svých (extrémních) problémů, nesnaží se s tím něco dělat, má filosofii, která vidí problém jinde.
Mám ho ráda z bezpečný vzdálenosti (od zimy jsme se neviděli), vím už, že nic bližšího není možný. Dlouho mě to trápilo,tížilo, střídaly se mi vlny naštvanosti na něj, celkově prudký touhy moct mu nějak pomoct, nějak ho přimět tu pravdu vidět...je to tak krásná duše a tak schopnej a silnej člověk, kdyby se rozhodl osvobodit se... Není to o IMHO o "závislosti", je to o tom celkovým přístupu k životu, kdyby ho změnil, ze závislostí by se dostal. Učím se smířit se s tím, že s tímhle ale v podstatě nikomu pomoct nejde, pokud nechce, a že dokonce ani nemá smysl a ani nemám právo se zlobit, někam ho tlačit, říkat mu něco, co nechce slyšet... Už s tím začínám být srovnaná, že je to prostě jeho volba, myslím že už se budeme moct vidět, a budu ho moct vnímat s respektem, jako někoho, koho si stejně v něčem vážím, koho stejně celkově mám a vždycky budu mít jako člověka ráda....ale kvůli volbám, který dělá, mezi náma nemůže být nic než nějaký to občasný setkání u kafe.
Kdyby to byl kdokoli jinej, nedělalo by mi to takový potíže. U 99% lidí prostě akceptuju to, jak se rozhodují žít, a neřeším to. Občas to bolí, když je to někdo, koho bych opravdu moc, moc chtěla vidět, jak je v pořádku, zdravej, šťastnej....a třeba se radovat z jeho společnosti, dělat společně věci :)
Ale můžu si jen vybrat společnost lidí, kteří si už teď volí být v pohodě, a těm kdo to tak nemají, držet palce, ať přežijí co nejvíc ve zdraví až do probuzení....