RAGNAROK: V podstatě
jak praví tady kolega, ten vtip se prostě naváží do stereotypů oněch řádů. Františkáni jsou prostě takoví "lidoví", dominikáni jsou takoví "velmi sofistikovaní a intelektuální" no a jezuité jsou... prostě jezuité :)
Možná věc lépe vysvětlí jiné dva vtipy:
Vtip podobného rázu (který snad osvětlí alespoň ty jezuity) zní: Vatikán se rozhodne bojovat vírou proti Sovětskému svazu a tak vyšle františkána, dominikána a jezuitu do hloubi Ruska, aby konvertovali komunisty na víru.
Po 5 letech se ozve františkán kdesi z dálného východu: Usadil jsem se v místní vesnici, pomocí bližním a osobním příkladem jsem si získal přízeň místních a již jsem získal i několik kovertitů. Do dalších 5 let je vesnice v podstatě naše.
Po 10 letech se ozve dominikán z odlehlé oblasti den cesty od většího města: Usadil jsem se ve starém statku a zřídil zde klášter. Podílím se na výuce dětí z okolních obcí a pod záštitou kulturní osvěty vedu teologické semináře pro dospělé. Již jsem pro nás získal několik významných osobností místní komunity. Do dalších 10 let bude oblast v podstatě naše.
Po 15 letech se ozve jezuita z Moskvy: Právě jsem se stal nejvyšším velitelem KGB. Očekávám další instrukce.
Vtip na Františkány a Dominikány pak je dlouhý, starý a profláklý, ale docela dobrý:
Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, když většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů… Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři tomu udělat přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit a navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech teologických oborech. V klášteře františkánů nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno, oni nepěstovali moudrost, ale chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, s kulatou, téměř holou hlavou a prostorově výrazným tělem. Po nóně se sešli u biskupa. Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil, aby se disputace konala beze slov.
Začal dominikán a ukázal jablko, o něž se přeli.
Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba.
Knihovník vytyčil ukazovák.
Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty.
Dominikán přidal třetí prst.
Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela.
Spocený knihovník rezignovaně vztáhl ruce vzhůru.
Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál.
Bylo po všem a jablka připadla františkánům. Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se stalo:
„Jsou to mystici, bratří,“ děl knihovník. „Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva.“
Dominikáni pokyvují, že to byl vynikající začátek.
„Ale dostal mě nejvyšší kristologií, ukázal mi kousek chleba… Chápete? Chléb poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu, které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně.“
Bratři kazatelé jej chápavě poplácali po ramenou.
„Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh! Apeloval jsem na jednotu, unanimitas!“
Dominikáni hltali každé slovo. Skvělý smeč!
„Stejně tvrdě mě odrazil, když jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě přirozenosti: Božskou a lidskou.“
Dominikáni stáli bez dechu.
„V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři prsty… Bylo to zbytečné, jen se dotkl čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství. Skoro jako bych viděl našeho svatého Otce Augustina na břehu moře, ano, tak jsem si připadal, pošetile rozjímající o podstatě Nejsvětější Trojice.“
Dominikáni se po sobě ani nedívali.
„Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce v oslavě Boží Moudrosti: Bůh je veliký… A víte, co udělal on? Na to nadosmrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce, jakoby vydechl ten entitativní atribut Boží bytnosti: Nekonečný!“
Kuchař se přiřítil, hlasitě funě, a jásal:
„Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned jak jsme se sešli, vytáh’ jabko a vytahoval se s ním, že nám je všechny sežrali. To mě naštvalo, tak jsem vytáh’ starej chleba, aby se živili tím. A von začal útočit, chtěl mi prstem vypíchnout voko! Tak jsem se nedal a pohrozil mu, že mu vypíchnu vobě voči! Už asi nevěděl, jak se bránit, když mi řek’, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: Seš blbej nebo co? A už to vzdával, eště se sice pokusil vyhrožovat, že na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu jasně naznačil, ať klidně přijdou, že je nás víc. A tak to vzdal!“