Moc fajn podnětná diskuse se tu rozběhla, díky za ni. Jen mi příjde, že někteří zde zbytečně generalizují. Pokud máme možnost zalékovat jako takovou "snadnou a bezpečnou" možnost, která v jistém smyslu zabírá a pomáhá a kromě toho taky možnost "pouhé" psychoterapie, tak nechápu, proč si tu říkáte musí to být tak nebo tak. Vždyť ke každému případu se dá přistupovat individuálně. Když máme pacienta ve floridní fázi, který neví pořádně o sobě, běhá po oddělení nahý a maximálně nesouvisle řekne pár vět, tak tam asi psychoterapie (v tu danou chvíli) moc nemá smysl. Ale je spousta schizofreniků, kteří buď nejsou floridní nebo třeba mají mírné symptomy a dá se s nima bavit. Tam už se dá uvažovat o tom, jakou intervenci použít, když není situace tak akutní.
Taková terapie samozřejmě nebude nic jednoduchého, bez nějaké jednotící linie (koherentní osobnost) je to spíše umění než řemeslo, ale příjde mi, že terapie u schizofrenií má potenciál. Samozřejmě hned vyvstává otázka, kdo se do toho bude pouštět: je to, jak píše Sebien, strašně náročné na zdroje (čas, nasazení,...), ale zase to může být hodně dobrá výzva.
Mně příjde, z toho mála co jsem viděl, četl a slyšel, že se prostě schizofrenici zelékovávají tak nějak defeaultně a moc se neřeší, jestli by v daném případě nešlo dělat psychoterapii (případně nějaká kombinace). To co jsem viděl, tak byla práce dr. Pilulky, který jenom ladil dávkování, případně měnil substance, aby se minimalizovaly vedlejší účinky a pak se čekalo, až floridní fáze odezní (a doufalo (nebo nedoufalo), že se neobjeví znova). To mi příjde trochu primitivní na to, jaké možnosti a znalosti dnes máme (nehledě na to, že taková psychoterapie schizofreniků může hodně solidně rozšířit poznatky současné psychologie), no ale zase to bylo v nemocnici a tam to diktuje medicínský model.
A psychoterapie tam s psychotiky vlastně neprobíhala žádná (možná lehce podpůrná) a přitom mi přišlo, když jsem se s některými lidmi bavil, že tam ten terapeutický potenciál je a i když to bude o dost jiné než terapie neuróz, tak jsem tam nějaké podobnosti viděl.

CORNELA: myslím, že v případě, který popisuju, není nikde řečeno, že má paní náhled. Pak se můžem bavit o tom, co míníš náhledem. Mnozí z našich klientů ví, že ty hlasy, které mají, jsou součástí nemoci, tedy mají náhled, dalo by se říct, neznamená to ale, že by jim proto bylo líp, nebo že jsou o to míň nemocní.

Ale asi se neshodnem, já si myslím, že právě v takových případech, jaký popisuju, je zlo, že se nějaký pochybný diagnostický kritéria používají, místo aby se používal zdravý selský rozum.

U některých našich klientů a klientek není zas tak neběžný, že jim jejich psychiatři či psychiatryně připisují v průběhu doby různé diagnózy. Ne proto, že by ti lékaři a lékařky byli neschopní, ne proto, že by se ti naši klienti a klientky najednou začali projevovat zas tak jinak, ale prostě proto, že pro jejich kombinaci symptomů není jednoznačná kolonka. A ten doktor tam prostě nějaký ten kód napsat musí (znáte Horu hoře?). Btw. i kdyby se někdo čirou náhodou uzdravil (resp. ho někdo byl ochoten uznat za zdravého), tak pro něj ani nebude mít doktor kolonku - pořád to bude schizofrenie v remisi. Pořád tu diagnozu mít bude. Už neuteče.
Nemám ráda diagnózy.

Pro mě je otázka (a je to skutečně otázka, nemám to jak doložit či ověřit, prostě o tom občas přemýšlím, zvláště v práci, kde ty lidi vidím denodenně), jestli chronicita nezačíná právě tím, že jim dám diagnózu, předepíšu léky a pak už se o ně moc nestarám. Samozřejmě - nedat léky a nechat být a čekat, jestli se z toho vyhrabe nebo ne, to je jiná. Ale uvažuju o cestě "nedám léky a projdu s ním tu ataku jako nějaký průvodce, někdo, kdo mu ukáže, že to, co zažívá, může využít k posunu na jinou (vývojovou?) úroveň". Takhle to zní příšerně, ale mám na mysli prostě dobrou psychoterapii. Je to extrémně časově, energeticky i osobnostně náročné. Já na to určitě nemám. Ale dát jim léky je snadná cesta, která mnohým nijak nepomáhá. Často to u toho totiž končí.
Líbí se mi, jak to popisuje právě Syřišťová: ty lidi se uchýlili do toho svého jiného světa proto, že ten náš svět už pro ně nebyl snesitelný. Pokud jim nepomůžeme najít nějaký jiný způsob (a důvod proč), jak v tom našem světě můžou znova existovat, nemají důvod se vracet.

Běžně se říká, že nejdřív je potřeba zaléčit, aby k nějaké psychoterapii vůbec mohlo dojít. Ovšem myslím, že mnoho těch lidí žádnou psychoterapii nikdy nedostane. Tady v téhle debatě taky padlo, že psychoterapie a schizofrenie nejdou vůbec dohromady. Takže to vyznívá, že zbývají opravdu jen ty léky. Nejsem proti lékům, jen se mi nechce věřit, že by to bylo to jediné, co těm lidem můžem nabídnout.

když ne "Neslibovala jsem ti procházku....", zkuste Syřišťovou, Imaginární svět, ta píše o terapii schizofrenie. Imho to může fungovat, i bez léků, ale s vynaložením velké energie a opravdu speciálního přístupu (ve smyslu lidského, individuálního a "postmoderního", resp. konstrukcionistického v tom, že schizofrenii nevnímá jako danost, ale jako účelnou a smysluplnou reakci na nějakou životní etapu).

pravidlo tří třetin je snad podloženo i výzkumem, určitě se to běžně píše ve všech relevantních literaturách.

Ti "s jednou atakou" skutečně už neberou léky a nerelapsujou. Ataka byla jednorázová se vším všudy. Schizofrenie je to jenom proto, že to tak někdo pojmenuje.

ZUZKAOU: tj. systemika a veškeré derivace, i ta daseinanalýza (i když kdo ví, jestli jsou něco takového ochotní tvrdit), na proces orientované styly a celé tohle klubko.