Já si obrovsky užívám, když jedu v noci na kole dom a nikde nikdo neni. Žádný auta, lidi, žádnej život... Jako kdybych měla celý město pro sebe. Potom zahnu na silnici, kde jsou lampy nízko nad silnicí a sleduju svuj stín. Objeví se za mnou, pak mě začne dohánět a když už mě skoro má, tak už jsem pod další lampou a stín je zase vzadu. Takovej stíhací závod, kterej vždycky vyhraju:-)
KACHNY: No to je super, to přesně dělám taky a taky mi to přijde hrozně uklidňující.
TOM: Heh, to mi připomíná, jak jsme jednou pozdě večer nakupovali s kamarádama v nějakým velkým supermarketu. Nejdřív jsme se tam vozili na židlích s kolečkama, potom jsme si žonglovali s ruličkama balicího papíru (moc to nešlo) a když jsme měli platit, tak jsme udělali takovou pantomimickou scénku...jako že chceme zaplatit, ale mezi náma a tou pokladní je neviditelná stěna, takže to nejde. Chvíli jsme tu stěnu osahávali a potom jí jeden z nás jakoby odhrnul. Tak jsme zaplatili a šli. A dost jsme se divili, že nás mezitim nikdo nevyhodil:-)