SINHIRIELL: ...protože to dává přece hlubokej smysl ! Já ti rozumim. Teda - no - rozumim tomu po svym, doufam, že to máš stejně.

GAF: Tyhle obsese jsou divný. Já jsem životně docela bordelář, ale některé věci prostě mají svoje neporušitelná pravidla.

Dokážu žít v naprostém zmatku a nesouladu, ale pak mě vytočí nedostatečně nalitý hrnek, nebo nedolitý. A to že mě to skutečně naštve, i když vím že je to blbost. Snažím se krotit, ale jsem jenom člověk. Tak se všem omlouvám.

SINHIRIELL: ano prosím, taky.

Jen bych rád podotknul, že mně u druhých neštve, když to nedělaj - a doufam, že celý život štvát nebude, je to pěkný. Víš, protože lidi jsou prý často naštvaní na ostatní, že vymačkávaj tubu z pasty odprostřed a tak... Tak doufam, že toho zůstanu prostý celý život teda. Jak od jiných tak od sebe.

ELS: a ještě k tomu úzce výběroví :)))))

GAF: ...a příbory musí být srovnány a chleba rovně ukrojen.

GAF: Tak to jsme ze stejný planety, hehe. Žeby trochu perfekcionisti? :P ;)

Nevim, jestli to sem patří - ale mám takový rituální zvyky už odmalička - skleničku nebo hrníček musim naplnit pitím přesně tak, aby zbyl kousek okraje naprosto správný. To správný vychází z přesně předdefinovaného pocitu, který je intuitivní podle typu tekutiny. Voda a čaj jsou na tom stejně, tvrdé pití je z tohoto vyňato teda, a víno tak zvláštně donapůl-ani-ne nebo donapůl-trochu-víc skleničky. Ale to je asi přímo i etiketa.

A pak ještě skoro vždycky se snažim abych v botách měl oba volné konce tkaniček co nejpřesněji stejně dlouhé.

MADELEINE: Jak jsem pravil, jsem nerudnej páprda. Kola na místech pro chodce jedoucí rychleji než rychlý krok mě vytáčí, je mi líto. Čímž kola jako taková neodsuzuji.

A dost, konec kažení té souzvučné nálady, pane Sinhiriell!

SINHIRIELL: Jde o to, jak moc zvládáš svůj nástroj / zbraň / kolo :o)

MADELEINE: To je mnohem víc o úraz.

GAF: ... nebo dobrý je to taky v centru Prahy na kole :o)

SINHIRIELL: :) jé, já dělal "sto kilometrů bez nehody" podle toho pořadu v televizi nebo tak. V čase asi před 15-20 lety taky. A je to skoro to samé - prostě chodit mezi lidma (běhat) na Václaváku nebo jinde, ale hlavně tam, abych do nikoho nevrazil.

Dokud jsem nebyl hořkej nerudnej a línej páprda (to znamemá když jsem byl mladý a nadějný optimistický studen - sportovec), tak jsem dělával výpravy na přeplněnej Václavák, stoupnul jsem si nahoře na chodníku kde je teď myslím Mac a Bílá Labuť a sprintoval jsem dolů tím davem na Můstek. Základní pravidlo bylo že musím běžet na plno ale do nikoho nevrazit. Byl to tělocvik pro reflexy, kondičku i mozek a z nějakého důvodu jsem se během toho velice akčního sprintu cítil svobodnej a jinej než ten valící se dav.

já zas mám ráda rituální horkej zázvor... hlavně ta část s medem... nejdřív zázvor oškrábu, pak nakrájim na tenký plátky, zaleju horkou vodou, přidám citrón... a pak, tadadadááááááááááá, to přijde: jemně nechám stékat med z lžičky a pozoruju spirály, který tam dělá. někdy se mi podaří malý tornádo...

včera jsem měla malou radost: v MZK v Brně včera někdo ztratil na dámských záchodech takovou pěknou pletenou fialovou rukavičku, ležela osamělá pod umyvadly, lidi po ní už šlapali... tak jsem ji zvedla a dala panu šatnářovi, ať ji předá případné majitelce, kdyby se po ní celá nešťastná sháněla ... a doufám, že k ní doputuje ... a doufám, že by tohle pro mě někdo taky udělal, kdybych něco ztratila :-)

SINHIRIELL: ...

ELS: :)

Vždycky když jdu do práce nebo z práce Václavákem, namířím si to doprostřed k obrubníku ohraničujícímu záhony, a skoro pokaždý jdu po něm a vychutnávám si tu malou oázu uprostřed trafficu.

Náhodné a nesmyslné rozdávání náhodných věcí náhodným lidem.

Čím méně smyslu to dává tím lépe, ale musí to udělat radost.

BUBLIFUCK: :)