Včera dopoledne, když bylo teplo a tál sníh a led a já stála dole pod vysokým panelákem, do kterého se opíralo slunce. Zavřela jsem oči a poslouchala jsem to praskání, ťukání, žbluňkání a bubnování jako by to byla písnička.
A ten samý den jsem šla kolem takových těch keřů, co nemají moc větví, ale mají hodně jednolitou korunu z jemných hustě kladených lístků. Tak hustě, že se na ní udělala sněhová peřina a pod keřem dole na zemi zůstalo sucho. Přišla jsem až k němu a představovala jsem si, jak by se mi tam žilo, kdybych byla vysoká třicet centimetrů a mohla si tam zabydlet všechny ty skrýšky a výstupky ve větvičkách dole pod tou sněhovou střechou.