Uz nejaky cas se z jednoho bytu v okoli ozyva vecer pomale hrani na kytaru a zpivani...je intenzivnejsi, kdyz necham otevrene okno a je to takove male poteseni, kdyz vecer pracuji ve sve domaci dilne. Ozivuje se mi atmosfera od taboraku, kdy clovek nemel zadne starosti, nebo prazdninoveho kempu, kde u vedlejsiho stanu tusite zaple radio. Kolem bzuci hmyz, vladne vseobecna pohoda .-)
A mam dojem, jakoby se cele misto "proslunilo" faktem, ze ma proste nekdo vecer jen tak chut si zazpivat.

teď o víkendu u známého, poprvé sem si poležel na tradiční staročeské peci, jako v pohádce. :-) a vzhledem k té kose venku naprosto luxusně hřála

odejit od holicky....s kratkym sestrihem...a citit tu svezest...slunce..vitr "ve vlasech" :)

sedět ve všední dopoledne při otevřeném okně tady v té malé ulici na Novém městě, poslouchat turisty, děti a kosení trávy...

Když najdu voňavku, kterou jsem už dlouho nepoužila, navoním se a v tu chvíli se mi vybaví pocity /někdy i zážitky/ z doby, kdy jsem jí používala nejvíc :)

Zachranovani snecku po desti.

jet autobusem s Prašného mostu na Hradčanskou a sledovat, jak závodí s tramvají jedoucí stejným směrem. :)

potkat kominíka a držet se za knoflík pro štěstí ;)

Vidět v dálce mraky, ze kterých prší.

úplně rezavý zátky od piva na zemi. připomínají mi dětství a venkovský cesty po dešti.

argentinské tango. ukazuje se, že můj partner je úžasný. smeju se, když nám to nejde, usmivam se, když to jde. a dnes to šlo skvěle :-) sendvič na sedmé lekci považuji za úspěch :-) a baví mne to čím dál víc :-)

Zname vune, ktere vzbudi moje emoce drive, nez vzpominku, ke ktere se konkretni vune vztahuje.

JIRKA207: tohle dělám vždycky, když jdu ze cvičení. nasadím sluchadla, culím se na všechny okolo a občas si i hvízdnu nebo povyskočím. nabíjí mne to. ať už se smějou mně nebo na mě.

užívám si být první, kdo si utře ruce do ručníku vonícího aviváží

usínat, když praská dřevo v kamnech, noční ticho venkova a nebe posetý hvězdama, podzimní lesy na křivoklátsku, srnky, co mi při procházce přeběhnou přes cestu a třeba se i zastaví a díváme se na sebe jen tak, v bezčasí...

vlastnoručně zasadit květiny, bylinky, keře... a pak kolem nich chodit a rok co rok se těšit, jak prospívají...

nasadit si sluchatka...velmi silne vminat hudbu...a mesto a lidi brat pouze jako klip k pisni...usmivat se na ne...

koupat se v dešti (v lomu, v řece, v moři...)

HONZAL: jo, ale většinou je stejný jen to místo. ale my jsme jiní, lidi a situace okolo nás taky. taky na takový místa chodim ráda, ale kvůli tomuhle je to pro mě taková mírná psychická sebedestrukce .. ten pocit, kdy vás z nostalgie bolí břicho prostě.

Když vám není nejlíp, necháte zcela bezmyšlenkovitě nohy, aby vás nesly, a ony vás přinesou potřetí na stejné místo (ačkoliv si nikdy nezapamatujete cestu a vědomě byste ho nenašli), které vám náladu skutečně zlepší :-)