"Malá kočárková"
Vždycky jsem se těšila až potkám někoho kdo má stejný kočárek, resp. stejný i se stejně barevnou stříškou, že se na sebe spiklenecky usmějeme. A dokonce jsem to mnohokrát zkusila, bohužel bez očekávané odezvy.

Dnes se mi to ale konečně splnilo.
Jela jsem kolem večerky ze které couval tatínek se stejným kočárkem a když uviděl ten můj, tak se na mně zeširoka usmál. :-)

Jela jsem s kočárkem po chodníku, vedle na silnici u mně pribržďoval tranzit a řidič na mně něco volal.
Úplně jsem se prve lekla co ten chlap chce!?
Ale volal na mně, jestli jsme neztratili žlutého plyšáka, který se válel pár metrů zpátky. :-)))
Plyšák nebyl náš, ale bylo to moc milé...

.. po zážitku ze včera, nový s květinami..
Attila je zelinář a čistokrevný Maďar a tak mu někdy pomáhám popisovat zboží.
Dnes hledal karafiáty, otvírali jsme různé bedny a nikde nebyly, po chvíli se z toho stala" hra"..
Když někdo otevřel novou krabici zvedl květinu a zavolal její název ve své mateřtině

přijdu večer do prázdného bytu, po delší době obrátím v gramofonu desku, kterou jsem si přinesla z dědečkovy sbírky, a rozezní se chopinova etuda c moll, která se prolínala jedním ze seriálů mého dětství, a chvíli poté ballada g moll, kterou často přehrával jeden z absolventů a já ji fascinovaně poslouchala, když jsem čekala, až na mě přijde u paní profesorky řada

Zákazník si přál růže (je to pro mě velice okrajový sortiment)
.. šla jsem se po nich poohlédnout a zjistila, že je právě přivezly..
Vzala jsem jich celou náruč a chvíli se s nimy pomazlila v jarním sluníčku :)

Pokazdy, kdyz jedu kolem jednoho domu zhruba na rohu Rusky a Belocerkevsky, mam takovou radost, ze ho konecne opravuji. Pro me to je asi ten nejhezci funkcionalisticky dum v Praze a leta letouci chatral a rozpadal se. A konecne se opravuje a vypada to, ze i vkusne. Nekdy bych se chtela podivat dovnitr, jak to tam asi vypada.

Mám už zase dost dlouhý vlasy na to, aby mi vlály ve větru. A tak jsem si dneska užívala vlající vlasy. A obloha byla zlověstně podmračená a hrozilo každou chvíli zapršet, dramatický to bylo. A vlastně se mi i ohromně líbila ta skvostná šedá barva oblohy.

U paneláku stálo elektrikářské auto a dva technici opravovali zvonky. Ten starší se vracel k autu a kouká na mladšího "Našel jsem korunu!" :-)))

Když po super dnu na lyžích osprchuju unavený tělo horkou vodou a otevřu v pokoji okno. Jde sem slunce, čerstvý vzduch a je slyšet ptačí štěbetání. Zalezu bez pyžama do postele a na chvíli usnu.

Když ležím ve vaně s hlavou pod vodou a poslouchám život v domě.
A taky když se po koupeli utírám do čistého ručníku, který usušilo slunce nebo mráz. Oboje tak pěkně škrábe.

Malá, velká radost.

Když vyperu a uvědomím si, že tohle je jen zlomek toho "jak moc mám ráda proužky"...

prave jsem nasla uplne vzadu pod gaucem zapadlou synovu ztracenou novou ponozku. male radosti matek.

Můj zákazník:
" Já jsem přijdu, pozdravíme se, vy se usmějete ..a tak mi začíná den" :)

Jasné světlo slunce, které už i hřeje, zbytky sněhu, vůně jehličí a roztávající země, zpěv ptáků - to je Imbolc, jak má být.
Ale vlastně to není malá, nýbrž velká radost :)

KOERHE: Tyjo, to mě mrzí, že jsem tam nebyla! :D

Ale připomněl jsi mi ten báječný pocit, když vyprávíš v kupé veselou historku a spolucestující se nejdřív snaží tvářit, že tě vůbec neposlouchají, ale pak jim začnou cukat koutky, chvíli ještě odvracejí hlavu, aby nebylo vidět, že se řežou, a nakonec se přestanou snažit a vyprsknou nahlas nebo se přidají ke konverzaci něčím ze své zahrádky.

Když hrajete v noci na nádraží hakys, koukaj na vás lidi, vy je pozvete a oni se přidají! A pak je z toho asi čtvrt hodinky hra ve 4 při který se smějem, skáčem a sekuriťák na nás jen pobaveně kouká a častuje nás hláškama. Zpátky do dětství.
Když přijel vlak, dali jsme si high-five a rozešli se každý svou cestou. :)