BONDA: Ano, je to strašné.
A v situaci kdy argumenty obou dávají smysl nastává patová situace, neb neustoupí ani jeden. NTJ se urazí, zaujme postoj "tohle nemá cenu" a fňuká, STJ je vytočenej, že jsme se zasekli na takový píčovině a chce to za každou cenu rozseknout.
Lahůdka.

Ten pocit, když se potkají dva T, oba mají stoprocentní jistotu, že mají pravdu, a oba si vzájemně nahazují udičky, aby se do toho ten druhý zamotal... a jejich frustrace a bolestně nenaplňovaná touha máchat druhému čumák narůstá...

BONDA: Například výrok "To co tvrdíš, je blbost, a může si to myslet jen ignorant" vlastně nepovažuju za iracionální a emotivně založený jednání. To je jen polopatická a upřímná reakce .) Iracionální mi přijde právě například ta doba, kdy jsou INTJ vytočený a uražený. Že jim trvá například rok (!), než se smíří s tím, že byli vystaveni (podle nich) nekonzistentní argumentaci apod.

Mám takovou teorii, že to uražení vlastně není reakcí na nekonzistentní argumentaci a iracionalitu, ale že je to jen dlouhá reakční doba zpracování jejich hluboko ukrytého „F“, které bylo vzájemným nesouladem zraněno. Protože takhle reagujou především jen na lidi, co jsou jim blízký. A ten mechanismus zpracování emocí jim holt chybí...

A šikana INTJ mě baví! To se jednomu jen tak nepoštěstí :P

A nedělejte si srandu z INTJ. My máme emoce. Obě dvě!

WRONSKI: Tohle mi u INTJ vždycky přišlo zajímavý. Že ač se pyšní chladným logickým úsudkem a emocionální stabilitou, tak v případě, že odhalí logický fail, aktivuje se jejich „F“. Tedy, že se prostě vytočí a pak taky jednají iracionálně (viz. „dalších 10 let mu v tom budu máchat čumák“ aj.).

BONDA: Ale pokud jde pouze o nekonzistentní argumentaci, jak píše WRONSKI, tak je mi to šumák a zlomyslně to pozoruju. Případně když mám náladu nahazuju udičky aby se do toho sám zamotal.

BONDA: Příklad třeba z práce - kolega kecá kravinu o tom jak má fungovat proces, kterou mu ostatní sežerou. Nebezpečí pro mne znamená, že později ten proces udělám, samozřejmě tak, jak se má správně, a může vzniknout potenciáolní problém, že ostatní označí mne jako toho, kdo to dělá špatně.

Proto vyvracím, případně zneguju všechny blbosti už v počátku, kdy to někdo vypustí z pusy, pokud jsem si jistá.
Většinou to řeším tak, že na dané téma navrhuju další diskusi mimo skupinu, pokud nefunguje, tak z něj udělám dementa klidně před publikem.

Nepříjemný pocity mám jen u lidí, ke kterým mám citový vztah. Tam se snažím jednat víc v rukavičkách a s příhlédnutím s osobnosti exempláře. Z těchto lidí taky nedělám dementy, i když by to šlo.

BONDA: Je-li to cizí člověk, pak po logicky nekonzistentní argumentaci jeho závěry ani zpochybňovat nebudu a ponechám ho jeho omylu - na pocitové škále se to bude pohybovat od lhostejnosti po mírné zlomyslné pobavení.
Pokud je to člověk z mých kruhů, budu pokračovat - bez ohledu na verbální agresi - dokud to nepochopí. Jeho nepohoda mě nezajímá, spíš mu vynadám, že se emočně rozpadá. Dalších 10 let mu v tom budu máchat čumák. Budu podrážděný z toho, že jsem byl nucen překonávat jeho zabedněnost.