Prosím Vás, ve filmu Albín jménem Noi se cituje tento výrok, který je přiřknut Kierkegaardovi. Pokud tomu vskutku tak je, mohl by mi někdo uvést dílo, z něhož pochází. Děkuji.

"Jestli se oženíš nebo ne, obojího budeš litovat. Směj se hlouposti světa. Budeš toho litovat. Pobreč si nad tím, taky toho budeš litovat. Směj se hlouposti světa, nebo si nad ním pobreč... Obojího budeš litovat. I když se budeš smát hlouposti světa, nebo si nad ním pobrečíš, obojího budeš litovat. Oběs se, budeš toho litovat. Neoběs se, budeš toho litovat. Oběs se nebo ne, obojího budeš litovat. Jestli se oběsíš nebo ne, budeš toho litovat. Tohle je, můj drahý džentlmene, jádro lidské moudrosti."

A jeste doplnim - Kirkegaarda jsem vzdycky chtel poznat, ale po Bazni a chveni jsem citil ze se s nim nejak myjim. Az pozdeji jsem zjistil, ze zejsem existencialista. K tomu abych si toto ujasnil me hodne pomohla kniha od ruskeho existencialisty Šestova (Kirkegaard a existencialni filosofie).

http://search.mlp.cz/?lang=cs&action=sTitul&key=64686

JACOB: Jediné, co mu z rukou zůstalo, jsou špičky prstů, jimiž stiskává klávesy ve hře se symboly. Nový člověk již není mužem činu, ale hráčem: je „homo ludens“ a ne „homo faber“. Život mu již není dramatem, ale hrou. Není již věcí jednání, spočívá v zážitcích. Nový člověk nechce nic dělat nebo mít, ale prožívat. Chce něco zakoušet, poznávat a především si užívat. Jelikož se nezabývá věcmi, nemá žádné problémy. Namísto toho má programy. A přesto všechno je také člověkem: zemře a ví to. My zemřeme na věci jako na nevyřešitelné problémy; on zemře na nevěci jako na chybné programy.

Vilém Flusser, Nevěc (Vilém Flusser, Das Unding I, in: Idem, Dinge und Undinge, 1993)

Nyní je také jasně vidět, před čím člověk ve své každodennosti utíká. Nikoli před věcmi, nýbrž právě k nim jakožto k věcem, u nichž se může jeho existence ztracená do neurčitého 'ono se' zdržovat, ukolébána v důvěrné obeznámenosti světa. Útěk, který se ve svém upadání uchyluje do „zabydlenosti", kterou skýtá veřejnost, je útěkem před nezabydleností, tzn. před onou 'tísnivou nehostinností', která prostupuje člověka jakožto vrženého tvora, který je vydán sobě samému v pobývání na světě. Tato 'tísnivá nehostinnost' je člověku stále v patách a ohrožuje, i když nikoli výslovně, jeho každodenní ztracenost v neurčitém 'ono se' veřejných mas a bezmyšlenkovité pohodlnosti. Toto ohrožení může jít fakticky ruku v ruce s pl­nou jistotou a bezstarostností každodenního života. Úzkost se může dostavit i v nejbanálnějších situacích. Není ani třeba tmy, v níž se člověka obvykle snadněji zmocní ona 'tísnivá nehostinnost'. Tma je totiž situace, v níž určitým důrazným způsobem „nic nevidí­me", i když právě svět je ještě, ba naléhavěji, svět stálé „tu".

Úzkost zjevuje člověku možnost existovat k sobě samému, to zna­mená zjevuje volnost pro svobodu zvolit a uchopit sebe sama. Úzkost přivádí člověka před jeho svobodu k..., k auten­ticitě jeho existence jako před možnost, jíž vždy sám už jest.

-- Heidegger, Bytí a čas (specifický jazyk místy značně upraven pro ne-filosofy :)

Myslim, že tohle sem určitě patří

Turin Horse / Monologue (En&Gr subs) - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=Yl-Rp0mAUxQ

Má-li se však člověk ještě jednou dostat do blízkosti bytí, musí se nejprve naučit existovat v bezejmennosti. Musí rozpoznat jak pokušení veřejnosti tak bezmoc privátního. Než započne hovořit, musí se člověk nechat znovu oslovit bytím. A to i přes nebezpečí, že následkem tohoto nároku bude mít málo nebo vzácně co říci. Jedině tak bude slovu navrácena jeho drahocenná bytnost. Člověku bude však znovu darováno přístřeší pro bydlení v pravdě bytí.
Nespočívá však v tomto nároku na člověka, v pokusu jej na tento nárok připravit, úsilí o člověka? Kam jinam směřuje „starost" než k navrácení člověka do jeho bytnosti. Co jiného to znamená, než že se člověk (homo) stává lidským (huma-nus)? Humanitas je tedy stále tím, oč takovému myšlení běží. Neboť to je humanismus: hřešit a dělat si starost, aby byl člověk lidský a nikoliv ne-lidský, „inhuman", to znamená mimo svoji bytnost. V čem tedy spočívá lidskost člověka? V jeho bytnosti.

Heidegger - Dopis o humanismu

Vyrostl jsem v mori a chudoba byla mi pompou, pak jsem more ztratil, a tehdy mi veskery prepych nahle pripadal sedy a bida nesnesitelna. Od te doby cekam. Cekam na lode, jez miri nazpet, na domov vod, na jasny den. Mam trpelivost, jsem zdvorily ze vsech sil. Byvam viden, jak prochazim rafinovane krasnymi ulicemi, obdivuji se krajinam, tleskam jako vsichni, podavam ruku, to nemluvim ja. Chvali me, jsem trochu duchem jinde, urazi me, a me to sotva udivi. Pak zapomenu a usmeji se na toho, kdo me hani, nebo pozdravim prilis uhlazene nekoho, koho mam rad. Co delat, mam-li pamet na jeden jediny obraz? Nakonec me vyzvou, abych rekl, co jsem zac. "Jeste nic, jeste nic..."
Prekonavam se na pohrbech. Tam opravdu vynikam. Kracim zvolna predmestimi kvetoucimi starym zelezem, poustim se sirokymi alejemi, jez vroubi betonove stromy a ktere vedou k jamam v chladne hline. Tam za malounko zardele utechy nebes sleduji, jak smeli brasi pohrbivaji me pratele tri metry hluboko. Kdyz mi pak ruka umazana od hliny poda kvetinu a ja ji hodim, nikdy se nemine jamy. Moje pieta je presna, pohnuti svedomite, sije primerene nachylena. Vsichni obdivuji, jak vhodne volim slova. Ale ja na tom nemam zadnou zasluhu: cekam.

Camus - More na dosah