DZODZO: znám nemálo rodičů, co dětem odmalička každý večer četli a když došlo na to překlopení k samostatnému čtení, děti nic. Poslech ano, vlastní effort ne. Ono to opravdu není tak jednoduché - "dělejte A a dítě bude B". V takovém případě by asi neexistovaly všechny ty pubertální revolty vůči rodičům, co dětem vnutili vlastní koníčky, které děti nebavily. Mně třeba nečetl nikdo, aspoň si to nevybavuju, teď by se rodina možná urazila, ale jestli jo, tak to nebylo nijak časté. Naučila jsem se číst v pěti ve školce a od té doby hltala veškeré čtivo okolo včetně dědových Roháčů, na kterých jsem se na prvním stupni základky učila slovenštinu. Naši mi knížky nakoupili, to zas jo, ale jinak ve mně nikdo čtenářství nijak nepodporoval, spíš měli strach, že mě pak nebude bavit škola.

Proč je nepochopitelné, že někdo dítěti odmala denně čte a z dítěte je nadšený čtenář, a někdo dítěti odmala denně čte a dítě prostě samostatné čtení nezaujme? Čtení není čištění zubů, aby to člověk dělal ze zvyku.

Moje dítě začalo číst brzo a čte rádo a hodně.
Je to proto, že jsme mu četli? Možná.
Je možné, že by si cestu ke čtení našel i bez naší pomoci? Možná.
Je možné, že přijde doba, kdy se nadchne pro něco jiného a čtení půjde na několik let stranou? Ano.

Tyhle soudy "kdybyste s dítětem dělali to a to, tak byste viděli ty a ty výsledky", to je akorát tak na ranění citů těch, kdo se snaží horem a dolem a z nějakého důvodu to má to dítě v hlavě a životě nastavené jinak.

JANISKA: Chtěla jsem upozornit na to, že je tady minorita dětí, které zvládnou číst složitější knihy od raného mládí, ale prostě většinová dětská populace to nedá. A jestli jsou tu knížky, které je nalákají a cestu k hodnotnějším titulům jim otevřou, nebudu je hanět a odsuzovat. Naopak díky nim se rozečtou děti, které by jinak znechuceně odložily bichli a na knihu už v životě nesáhly...
Úplně běžně čte dobrovolně a samostatně cca 1/5 třídy (ze zkušenosti na běžné ZŠ).

JANISKA: já nezoufám, jsem ráda, že se nám povedlo najít cestu, která je pro syna zajímavá a současně mu odkrývá fascinující svět knižních příběhů, i když bych samozřejmě byla daleko radši, kdyby byl po mně, hodně by to ten lockdown zjednodušilo, kdyby si ti tři starší někam zalezli s knížkou a celý den o nich nebylo slyšet :-)

TRISSIE: Jasně, jen jsem chtěla problematizovat zobecňování o "mentalitě dnešních dětí". Tu mentalitu spoluutváříme, byť na individuální úrovni budou samozřejmě dispozice vždycky trochu jiný.

HOJ_TY_STEDRY: My máme doma vydání v překladu Skoumalových s ilustracemi Markéty Prachatické, která za ty ilustrace dostala v osmdesátých letech prestižní cenu v Boloni. Ale myslím, že to bude tatáž, co už máš, ta velkoformátová.

JANISKA: Alenkou jsi mě inspirovala. Neuměla bys doporučit i nějaké vydání s neadaptovanym textem a pěknými ilustracemi? Mám u našich, takový velký formát, akorát co si pamatuju, moc obrázků tam není. A to je přitom pro moje děti naprosto zásadní.

GORMIE: já jsem měla (a četla) dvě různé verze, jak tu Plevovu, tak asi??? Vyskočilovu - rozhodně včetně Robinsonovy otrokářské minulosti. Bohužel to neověřím, protože v naší knihovně je jen ta Plevova a ještě bez věnování, takže ta bude manželova, a obě moje (moje by měla být s věnováním za vysvědčení) asi zůstaly buď u našich, nebo je má moje sestra.

JANISKA: no, a pak jsou tady, a není jich málo, děti s poruchou pozornosti.
Jejichž rodiče kvetou z všeobecné představy, že kdyby jim byli četli odmalička, tak by byly schopné pracovat s dlouhými texty.

No, tak ne... plus jedno v tomhle problematické dítě rozloží celou sourozeneckou skupinu :-(

ale zamilovala jsem se do produkce nakladatelství sun, které zprostředkovává "klasické příběhy" zkrácenou formou: https://www.sun-knihy.cz/svetova-cetba-6-12
je to přesně tak dlouhý a napínavý, aby to i dítě s poruchou pozornosti dalo v pohodě a samo, třeťák zhltnul Robinsona a teď louská Ivanhoea.

já i jeho otec, kteří jsme v plus mínus tomhle věku četli tyhle knihy v "plnotučné verzi", nejsme úplně odvázaní, ale nechávám si to pro sebe, protože každá cesta k literární gramotnosti se počítá, i když si někdo pomůže jezdícím pásem :-)

RYBKA: Jinak s tou mentalitou dnešních dětí je to podle mě složitější. Ony děti budou (většinou) schopné a ochotné číst to, na co budou odmalička zvyklé. Mně třeba studenti nevěřili, že Alenku v kraji divů dneska můžou číst malý děti. Že to nemůžou pochopit a nemůže je to ani zajímat. Já čtu (původní, ne adaptovanou) Alenku s předškolníma dětma celkem úspěšně :) Ne v kuse, chtějí ji vždycky proložit něčím přístupnějším, ale užívají si ji velmi. Podobně z Koťátka byly nadšený, byť mi několik lidí říkalo, že je to knížka, která má dětskýho čtenáře jen jako záminku. Ale myslím, že už jsem jednou (možná do jinýho klubu) psala, že moje starší dcera trvala na tom, že jí mám předčítat z Probudím se na Šibuji :)
Ale jsme rodina, kde oba rodiče mají čtení jako práci, a odmalička s nimi o knížkách mluvíme i tak, jak jsme zvyklí z práce. A kde jim odmalička cíleně vybíráme i nějaké metanarativní knížky (třeba Velkou knižní záhadu; Help we need a title apod.), protože nám to činí obrovské potěšení, i když si třeba moji rodiče klepali na čelo, proč jim radši neukazujeme leporelo s barvama.

LADY_MYSKA: Formulovala jsem to nešťastně. On je rozdíl mezi "nevyhledávat" a "odsuzovat". Mám nějaké zážitky z akademického světa, kde se samotný fakt, že akademik pracuje s knížkami, které děti reálně čtou, stal diskriminujícím faktorem. A jméno Walliams zaznělo jako argument, proč třeba akademik nemá danou práci publikovat (protože jde o "pokleslé" dílo, které má být prototypickým ukazatelem špatného vkusu dětí). Každopádně prostě vidím rozdíl mezi tím, když člověk danou věc nečte, protože ho nezajímá, a když se někdo rozhodne za každou cenu signalizovat svoji intelektuální nadřazenost tím, že musí dané dílo a jeho čtenáře za každou cenu odsoudit. Přičemž si uvědomuju, že třeba já osobně pořád trochu osciluju na hranici toho snobismu a snažím se s tím pracovat :)