Dočetla jsem (zatím sama, bez dětí) Mojenku Oliny Stehlíkové. Je to příběh o malý holce, která žije dost sama se sebou, s přírodou a hodně věcí prožívá s mámou, která její vášeň pro přírodu sdílí. Jenže pak ta máma začne umírat na rakovinu (a umírá na ni postupně dva roky); najednou je sice fyzicky prakticky neustále přítomná, ale mentálně čí dál míň a hlavní hrdinka se s tím musí nějak srovnat.
Matka dceru na svůj odchod postupně připravuje vyprávěním krátkých příběhů o cyklickym životě různejch druhů (zejména stromů) v přírodě. Její umírání je sice v knize neustále přítomný, ale tak nějak na pozadí.
Nejsem tu knížku schopná plnohodnotně recenzovat, je pro mě příliš emotivní a sugestivní, protože mně samotný takhle máma umírala před třemi lety, relativně zázrakem se uzdravila, ale teď se jí zas nemoc vrátila. Brečela jsem u tý knihy několikrát, a zdaleka ne jen na místech, který popisujou přímo umírající maminku. Je v ní hrozně moc dojemnejch momentů, ve kterejch je vidět, že autorka má hrozně dobře odposlouchaný drobný, ale vážně vnímaný starosti dětí.
Myslím, že třeba pro lidi, kteří neradi čtou (dětský) knížky Petry Soukupový, bude ta knížka trochu ukecaná a nezajímavá, možná hrající na city, ale mně připadá dobrá, poctivě a v rámci možností citlivě napsaná. Na úrovni jazykovýho stylu se nezdá nijak zvlášť invenční (ačkoliv Stehlíkovou považuju za velmi, velmi dobrou a jazykově kreativní básnířku), ale paralelní motivy umírání hrdinčiny matky a dění v přírodě jsou vážně skvělý.
Dle nakladatele je určená pro děti od devíti let, moje skoro sedmiletá z ní nějaké části poslouchala dost se zájmem. Ale jako celek se mi jí to číst zatím nechce, spíš kvůli sobě, protože si nemyslím, že bych to dobře zvládla.