Občas donesu domů z knihovny nějaké dětské knížky a strategicky je rozmístím po bytě doufajíc, že si je dcery samy od sebe vezmou a začtou se. Když nereagují, zkouším je nabízet adresněji a explicitně je něčím motivovat, případně si je začnu číst sama (to většinou funguje vůbec úplně nejlíp - jak mě dcery viděj, že si něco potichu čtu, zpravidla mi to seberou a vezmou si to samy :D). No ale občas se prostě stane i to, že se jim do vkusu netrefím a dcery zůstanou vůči mému nabízení knih rezistentní.
Mno a dneska jsem trochu zoufale pobíhala po bytě s tím, že musím ty knížky do knihovny vrátit a nějak je nemůžu najít (Asi jsem je rozmístila natolik strategicky po všech koutech domácnosti, že jsem nezvládla rekonstruovat, kde ty kouty domácnosti jsou). Nejstarší dceru, která nešla do školy, protože jí bylo špatně, jsem poprosila o pomoc. Jednu knížku, která se dočkala od ní i sestry nulové odezvy, našla, začala listovat, číst... A pak pravila: "Mami, kolik je to zpozdný za den? Já si tohle ještě potřebuju dočíst, tak že bych ti ho kdyžtak doplatila."
:D
Na některé jedince zjevně nejlíp funguje prostě deadline, no.