• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    NATASHARELATED - spříznění na cestě
    DRAGEL
    DRAGEL --- ---
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Pro zamyšlení.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Život ve svobodě, život v pravdě

    Erazim Kohák

    Když filosofie v předešlém století přecházela ze stylu budování honosných pojmových konstrukcí na prozaičtější kritický styl sokratovský, stalo se přímo módou prohlašovat tuto změnu za konec filosofie. Brzy se však ukázalo, že různá requiem za filosofii byla poněkud předčasná. Leč vyvstávají jiné obavy. Naše společnost se neobejde bez svobody ani bez pravdy. Dnes se zdá, že jednoznačný nárok pravdy ohrožuje život ve svobodě, a bouřlivý nárok svobody ohrožuje život v pravdě. Tak vzniká otázka: Je filosofie - a s ní naše společnost - založena na protikladu?
    Co si vlastně představujeme pod pojmem filosofie? Po marxismu-leninismu jsme podědili představu filosofie jako spásné víry. V životě prý jde o to, abychom sestavili jakýsi složitý pojmostroj, vložili správná slova na správná místa a správně je opakovali. Pokud se nám to podaří, budeme mít pravdu v hrsti a s ní i oprávnění k moci. Jen ještě tu a tam upravit - a ovšem rozdrtit nepřítele, který hlásá úchylky - a propukne blaho. Náplň tohoto schématu může být marxistická nebo křesťanská nebo vědecká, avšak zásada je stejná: filosofie se tu jeví jako hledání pravého dogmatu, které poskytuje neomylné vědění a zaručuje správnost jednání.
    Romantika nám odkázala zcela jiné dědictví - představu filosofie jako ponoru do temných hlubin, ze kterých filosof ve skafandru vynáší perly moudrosti. Podle romantické představy je pravda skrytá kdesi v hloubi našeho nevědomého. Goethe ve Faustovi tomu říká říše Matek, Jung hovoří o kolektivním nevědomí, někteří nedávní filosofové o hlubinách Bytj. Tak či onak, podle tohoto pojetí se pravá skutečnost skrývá kdesi v pudových hlubinách iracionálna. Úkolem filosofa je naslouchat onomu hlasu z hlubin a v aforismech jej tlumočit svým posluchačům.
    Moje představa o filosofii je daleko skromnější. Chápu ji v duchu amerického filosofa Williama Jamese jako stubborn attempt to think clearly, tedy umíněné úsilí o jasné myšlení. Nechci budovat všespásnou soustavu správných pojmů ani sestupovat do údajných hlubin Bytj. Snažím se jen s Edmundem Husserlem jasně nazírat a věrně vyjadřovat smysl prožívané skutečnosti. Ve stále proměnlivém proudu žití hledám nosnou orientaci, na které bych mohl, slovy T. G. Masaryka, pevně stát a klidně spát. V tom smyslu filosofuji a v tom smyslu se dnes zamýšlím nad soudobou skepsí o možnosti filosofie.

    * * *

    Evropské filosofické úsilí se od svých prvopočátků ve starohebrejském a starořeckém myšlení vyznačuje dvojím zaměřením, k životu ve svobodě a k životu v pravdě. Je to přínos Evropy všemu lidstvu. V přírodě se žádná svoboda nevyskytuje. Přírodní jevy se řídí příčinnou zákonitostí, mimolidští živočichové žijí v rámci pevné pudové soustavy. Tradiční společnosti pak nahrazují pud neméně pevným návykem a tradicí. Svoboda se jim jeví jako troufalá - a nebezpečná - opovážlivost. Život tu zůstává životem v samozřejmosti.
    Oproti takovému životu v přirozenosti a návyku staví Evropa kritický odstup svobody. Tak Sokrates učí, že nezkoumaný život nestojí za to, abychom jej žili. Podobně Ježíš staví proti tradičnímu „Slyšeli jste, že řečeno bylo starým“, své radikální „Jáť však pravím vám“. To je, co život ve svobodě znamená: ne přirozenost, ne návyk, nýbrž člověk sám přebírá odpovědnost za řízení svého života.
    Ovšem život ve svobodě se může stát životem ve svévoli, jak nám ji předvádějí zpupní dobyvatelé všech dob. Pro ty je vlastní vůle - doslova, své-vole - jediným zákonem. Právě proti svévoli staví Evropa představu života v pravdě. Svobodu vnímá jako vědomé, a tudíž i svobodné hledání správnosti života. Život ve svobodě nechápe jako život v náhodnosti či svévoli, nýbrž jako život v pravdě.
    Právě to se jeví jako protiklad mnoha soudobým myslitelům, kteří se sami prohlašují za ještě modernější než moderní. Pokud svobodě svého života nadřazujeme pravdu, kde pak je místo pro svobodu? Už si nemůžeme myslit - a tudíž dělat - co chceme: pravda nás svazuje. Proto mladí francouzští postmodernisté razili heslo, že „pravda je fašismus“. Fašismu příliš nerozuměli, avšak cítili protiklad mezi volností svobody a závazností pravdy.
    Platí ovšem i opak. Pokud pravdě života nadřazujeme svobodu, jaký má ještě smysl pravda? Čistě osobní pravda by nebyla než umíněné osobní přesvědčení. Nad tímto zdánlivým rozporem se potřebujeme zamyslit. Jaký je vztah svobody a pravdy? Co vlastně je svoboda - a co pravda?

    * * *

    Vydejme se cestou zápornou čili via negativa. Co je život ne-svobodný, život mimo svobodu? Není to jen život v poutech, život omezený něčím vnějším. Omezení jsou částí života. Ani člověk svobodný není všemohoucí. Všichni jsme omezeni, jedni více, jiní méně. Člověk spoutaný nepřestává být svým lidským způsobem bytí svobodným člověkem. Je jen svobodným člověkem v poutech. Je si vědom své svobody, je si vědom, že ho o tuto svobodu někdo připravuje - a má pocit, že ho tím připravuje o něco, na co má právo.
    Ověřte si to na vlastní zkušenosti. Když vás někdo uvězní, ač nejste svobodný, nemáte pocit, že je to v pořádku, že jste svou přirozeností člověk nesvobodný. Vůbec ne. Máte pocit, že jste svým vlastním bytím člověk svobodný a váš věznitel vám upírá něco, co vám po právu náleží, vaši svobodu.
    Zkuste jiný příklad: život v závislosti. Je člověk závislý na alkoholu, na určitém lidském vztahu či na ideologii stále ještě svobodný? Tady je to složitější. Závislý člověk sám ohrožuje svou svobodu. Nemůže se vzepřít žalářníkovi, protože sám svou svobodu předává tomu, na čem je závislý. Přesto závislí lidé pravidelně dosvědčují, že si jsou vědomi své závislosti a chtěli by se jí zbavit. Jen síla jim chybí. I oni jsou lidé svobodní, jen jejich svobodu poutá závislost.
    Skutečným opakem života ve svobodě ještě není život v poutech, ani život v závislosti. Nejzákladněji jím je život v samozřejmosti, bez odstupu svobody. Nesvobodný je člověk bez představivosti, který zná jen skutečnost, a ani si neuvědomuje, že by mohlo být jinak. Člověk veskrze realistický, který vnímá jen fakta, to je člověk vpravdě nesvobodný. Zná jen to, co je, a tak nemá škálu toho, co by mohlo či mělo být, ze které by mohl vybírat a volit. Stal se vězněm náhodné skutečnosti. Svoboda začíná představivostí. Začíná, když si dovedu představit to, co není. Pak nemám před sebou jen skutečnost. Mám před sebou škálu možností. Jednou možností je to, co už je, třeba to, že v naší společnosti jsme vždy utiskovali ty, kdo se lišili od většiny. Mnozí lidé nejsou vědomí rasisté, jen si nedovedou představit, že by mohlo být i jinak. To jsou lidé skutečně nesvobodní. Až jednou si představí něco neslýchaného - že bychom mohli přijmout odlišnost jako obohacení. Teď mají dvě možnosti, rasismus a vzájemnou úctu. Skutečné a možné. Už nejsou nesvobodní: mohu si vybrat. Život ve svobodě je především životem v představivosti.

    * * *

    Jenže představivost nestačí. Sama o sobě představivost vede k bezradnosti. Mám tolik možností, že si nevím rady. Připadám si jako nad jídelním lístkem v čínských znacích. Mohu volit cokoliv, avšak nemám jediný důvod, proč bych volil to či ono. Samozřejmě, mohu si hodit panna / orel nebo jen tak bodnout prstem do jídelníčku. Jenže pak nerozhoduji já. Nechávám za sebe rozhodovat náhodu, chvilkový pocit, prostě něco jiného, než jsem já. Představa možností je nezbytnou, leč ne dostatečnou podmínkou svobody. Neméně potřebná je druhá podmínka, schopnost volit rozvážně, z dobrých důvodů.
    Tu je třeba rozlišit něco, co v běžném hovoru nerozlišujeme, totiž příčinu a důvod. Rozdíl je tu zásadní. Příčinný vztah je vztah vázaný: příčina určuje následek. Oproti tomu důvod vybízí, ale neurčuje. Dovolte mi příklad. Řekněme, že stojím na nástupišti, když zastávkou projíždí rychlík. Stoupnete si za mě a v poslední chvíli mě vší silou strčíte před lokomotivu. Jste příčinou mé smrti.
    Teď pozměňme situaci. Představte si, že stojíte na protější straně kolejiště. V poslední chvíli, když projíždí rychlík, vytáhnete z aktovky knihu, po níž celý život prahnu - třeba bělehradské vydání Husserlovy Krize evropských věd z roku 1935 - a s úsměvem mi ji nabídnete. Bez váhání po ní skočím, se stejnými neblahými následky. Žádná porota vás neodsoudí. Nejste příčinou mé smrti. Přece jste mě nepřinutil, nestrčil jste mě před lokomotivu. Jste důvodem mé smrti: vylákal jste mě před lokomotivu, ale skočil jsem sám, z vlastní vůle. Bez pomoci mé chamtivosti by váš počin nebyl důvodem. Na rozdíl od příčiny důvod nenutí, jen motivuje - či obvyklou řečí, „dává mi důvod“. Jenže rozhodnout se a jednat podle něj musím já.
    Svoboda na rozdíl od svévole začíná tam, kde si člověk dovede představit možnosti a volí mezi nimi rozvážně, z dobrých důvodů. Není svobodný tam, kde ho ženou a nutí příčiny - třeba hněv či bolest z křivdy, kterou nedokáže odpustit. Ty ho nejednou doženou v začarovaném kruhu k novým křivdám a k nové nesvobodě. Je svobodný, když volí z dobrých důvodů, volí tak, aby co nejlépe dosáhl svého cíle, ne podle toho, co bylo, nýbrž podle toho, co by mohlo a mělo být. Život ve svobodě je život, který z dobrých důvodů volí z řady možností nejlepší prostředky k nejlepším cílům.

    * * *

    Ovšem jakmile doznáme, že ne všechny volby jsou stejně hodnotné, že některé volby osvobozují a jiné poutají, nevystačíme s představivostí. Potřebujeme rozlišovat. Tak rozhodnutí odpouštět tomu, kdo mi ublížil, nás oba osvobozuje. Rozhodnutí pomstít starou křivdu novou nás oba poutá zátěží zloby. Sama představivost předkládá obě možnosti. Abychom mohli svobodně volit, je třeba také soudnosti - a tím se dostáváme k životu v pravdě.
    Vydejme se znovu po naší via negativa. Co je vlastně opakem života v pravdě? Je to snad život ve lži? Zkušenost to nenaznačuje. Lhář si je velmi jasně vědom pravdy. Je si vědom, že pravdu zastírá, že ji popírá -a musí stále dávat pozor, aby nevyšla najevo. Lhář tím dál žije ve světě, ve kterém je pravda zásadním orientačním bodem. Život ve lži je život orientovaný pomocí pravdy, ovšem orientovaný záporně.
    Něco podobného platí o životu v omylu. Člověk, který žije v omylu, nežije mimo pravdu. Svůj omyl za pravdu považuje, jako pravdivý ho hájí, je ochoten jej zkoumat a ověřovat. Podobně život ve zmatku není životem bez pravdy. Člověk zmatený tápá po pravdě, touží po ní, a byť by ji hledal marně, přece ji hledá. Je si vědom rozdílu mezi svým zmatkem a jasem pravdy.
    Skutečný život mimo pravdu je život, který si není vědom, že takový rozdíl vůbec existuje. Je to život v samozřejmosti a lhostejnosti. Člověk vystavený nekonečné rétorice, člověk ohlušený stranickým školením za starého režimu či proudem reklamy dnes je jako Havlův dávný vedoucí samoobsluhy: ani nevěří, ani nepochybuje. To, co se mu předkládá, jsou prostě zvuky, jen lhostejná samozřejmost. Proletáři všech zemí, spojte se? No, proč ne, když je to baví. Náš prací prostředek pere běleji než bíle? No, ať si pere. Nejzákladnější formou života bez pravdy je život ve lhostejné samozřejmosti.

    * * *

    Život v pravdě začíná zpochybněním lhostejné samozřejmosti. Začíná tehdy, když každodennosti začnu klást kritické otázky a poměřovat ji tím, co by mohlo a mělo být. Začíná, když skutečnost přestává být jednorozměrná: když skutečné začnu poměřovat možným. Pravda, to je ten druhý rozměr skutečnosti, skutečnost nad námi, kterou nikdy nemáme v hrsti, kterou však poměřujeme skutečnost své každodennosti.
    Dovolte mi příklad: spravedlnost je takovou skutečností nad námi. Spravedlnost v plném, neposkvrněném smyslu je něco, čeho my, lidé chybující, nikdy nedosáhneme. To, co zachycují naše zákony a co probíhá u našich soudů, nikdy není dokonalá spravedlnost. Je to jen úsilí o spravedlnost, vždy nedokonalé, vždy neúplné. Přesto je naprosto nezbytné. Kdyby naše soudy přestaly usilovat o tu nedosažitelnou dokonalou spravedlnost a spokojily se s lhostejnou všedností, přestaly by být soudy. Spravedlnost je něco nad námi, něco, čeho nikdy nedosáhneme, něco, nač nikdo nemá monopol, a přece je to něco, co řídí naše životy.
    Nejinak je tomu s pravdou. Ani pravda není něco, co člověk může mít ve vlastnictví. Jakmile pravdu ztotožníme s určitou pojmovou soustavou, přestává být pravdou a stává se pouhým dogmatem, součástí lhostejné všednosti. Stejně jako spravedlnost, ani pravda není něčím, co bychom mohli vložit do slov jednou provždy, avšak stejně jako spravedlnost je něčím, oč potřebujeme stále usilovat, abychom neupadli do lhostejné všednosti. Proto mezi životem v pravdě a životem ve svobodě není zásadní protiklad. Zdání protikladu vzniká jen tam, kde si lidé vyloží jak svobodu, tak pravdu jako část lhostejné všednosti. Pokud by život v pravdě měl znamenat život v dogmatu, život spoutaný jednou kanonickou představou o pravdě, byl by skutečně popřením svobody. Podobně pokud by život ve svobodě měl znamenat život ve svévoli, přesněji život v poddanství pudu a náladě, byl by popřením života v pravdě. Pak by nám opravdu zbyl jen život ve lhostejné všednosti, protože při druhém prožívání je i adrenalin všední.
    Jenže tak tomu není ani se svobodou, ani s pravdou. Život v pravdě není životem v dogmatu. Je životem ve stálém úsilí o pravdu, kterému podrobuje každodennost. Život v pravdě je život, který stále zpochybňuje vlastní lhostejnou všednost a hledá za ní dál. Kdykoliv začne považovat dosažené porozumění za pravdu samu, přestává být životem v pravdě a stává se životem v dogmatu. Kdykoliv přestane usilovat o pravdu, stává se životem ve všednosti.
    A nejen to: stává se zároveň životem v nesvobodě, protože svoboda začíná tam, kde zpochybníme absolutní nárok skutečného nároky možného. Když zpochybníme nárok svého až příliš skutečného rasismu možností tolerance, hledáme pravdu lidského bytí a zároveň se osvobozujeme. Mezi úsilím o život v pravdě a úsilím o život ve svobodě není rozpor. Odtud příslib, který naši písmáčtí předkové znali z Bible a my už jen tak známe: Hledejte pravdu a pravda vás osvobodí.

    * * *

    Věk, který rozpor mezi nesmyslným nadbytkem a beznadějnou bídou zastírá nevšímavostí, skutečně žije v ohrožení. Jen pro filosofii tu nebezpečím není rozpor mezi pravdou a svobodou, nýbrž to, že všednost a lhostejnost tu přetavují pravdu a svobodu na dogma a svévoli. Lhostejností neunikají lidé do všednosti před doznáním smrtelnosti, nýbrž před daleko bezprostřednějším tíživým svědomím z bezpráví a utrpení. Myslet znamená vzít vědomím utrpení na sebe. Snad proto říkával Masaryk, že myslet bolí. Život ve svobodě, který se zároveň snaží být životem v pravdě, vyžaduje úsilí a odvahu. Jenže, jak řekl Sokrates, než vypil číši bolehlavu, žádný jiný nestojí za to, abychom jej žili - a příroda se možná postará, takový že život žít nebudeme.
    KUATO
    KUATO --- ---
    úsilí i beznaděje....
    toť pouta, která tíží.
    své jho střást na zem
    buď snahou znavenému
    jež uzřel na své pouti
    jež zhlédl ve svém žalu
    to usměvavé prázdno
    jež se lhostejnému blíží.

    vykoupit hlavu
    vykoupit srdce
    jedno či obé
    nejsem si jistý
    dosáhnout-li chci
    a zaplatit zaň cenu.
    nemalou.

    být či nebýt
    toť to, oč tu běží.
    nevím..
    snad strach
    je známkou toho..
    snad krátce dosud
    jsem vzhlížel k nebi
    ze své klece..
    či nedopil žluči
    do dna číš.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Ušima dovnitř mi leze svět,
    pak nutí duši se vyklánět,
    učit se poznávat ušima,
    jeden si mákne, když duši má.
    SNOP
    SNOP --- ---
    dušima?
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Někdo přemýšlí o životě a smrti, někdo má sněhově jasno...
    Náš černý pes, driblující je v bílém sněhu, to je ta pravá alegorie radosti. S tím se moje opatrné krůčky, vedené snahou nezmáčet si sukni, nemohou srovnat :)

    Mimochodem, přemýšlím o tom a musím říci, že nazývat duši dušičkou se mi jaksi protiví. Nebo já aspoň dušičku nemám, zato duše mám tolik, že mi leze ušima :)
    JOGIN
    JOGIN --- ---
    Zrovna včera o tom hovořil jeden psycholog, že mráz a sníh rozpouští deprese, tak si toho pocitu užijme :-)
    DRAGEL
    DRAGEL --- ---
    Když se tak podívám na ten krásně napadaný bílí sníh, který je venku za oknem, tak se mi v dušičce zajiskří a rozjasní ...

    jak jste na tom vy?
    SNOP
    SNOP --- ---
    Z duvodu premysleni o zivote a smrti jsem opet narazil na klasika, a jelikoz mam za to, ze neskodi si to obcas znovu precist (pro nektere: proste si to precist cele), hazim sem:

    Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:
    zda je to ducha důstojnější snášet
    střely a šípy rozkacené sudby,
    či proti moři běd se chopit zbraně
    a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát -
    nic víc - a vědět, že tím spánkem skončí
    to srdcebolení, ta sterá strast,
    jež patří k tělu, to byla meta
    žádoucí nade všechno. Zemřít - spát -
    Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
    To, jaké sny by se nám mohly zdát
    v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
    to, to nás zaráží. To je ten ohled,
    jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
    Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
    sprostoty panstva, útlak samozvanců,
    soužení lásky, nedobytnost práva,
    svévoli úřadů a kopance,
    jež od neschopných musí strpět schopný,
    sám kdyby moh svůj propouštěcí list
    si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
    se potil krví na galejích žití,
    než jen, že strach z něčeho po smrti,
    z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
    se nevrací, nám ochromuje vůli
    a dává snášet raděj zla, jež známe,
    než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?
    Tak svědomí z nás ze všech dělá baby,
    tak pomyšlením v nedokrevnou šeď
    ruměná svěžest odhodlání chřadne
    a podniky, jež mají spár a spád,
    se pro ten ohled vychylují z dráhy
    a tratí jméno skutku. Ale tiše!
    Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko,
    v svých modlitbách mých hříchů všech.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    SETEC: Já si vyhledám fyzickou knihu, což se mi asi nebude chtít přepisovat. Leda nějakou klíčovou pasáž, bude-li tam.
    SETEC
    SETEC --- ---
    NATASHA: Kdyz to sem pak postnes tak to ocenim protoze cist capka je neco jineho nez nejakou jeho parafrazi ...
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ...že se nadře, se tím myslí.

    Každopádně si díky tomu vyhledám onoho původního Čapka.
    SETEC
    SETEC --- ---
    Co je to hmozdis? Jako ze si dela zle? :))
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Ty se s tím ale hmoždíš :)
    SNOP
    SNOP --- ---
    Hrozna.
    Tak jsem si cetl i dalsi clanky toho autora, a zda se mi, ze je to uplne normalni internetovy frustrat, jako jsou lide na d-fens a podobnych mistech.
    Automaticke nelibeni se zmenilo se v kvalifikovane nelibeni se.... abys nerekla :-)
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    Tak to je ouplná tragedie.
    SNOP
    SNOP --- ---
    Dost to cely text poskozuje :-(
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    SNOP: On ten článek ovšem nepsal, pouze jej nalinkoval. Vztahuje se automatické nelíbení i na tento případ?
    SNOP
    SNOP --- ---
    Clanek hezky, ale:
    a) cetl jsem na toto tema tolik vice ci mene vtipnych a sviznych clanku, ze mi to uz pripada jako honeni prereflektovaneho ega.
    b) ma pravdu lukasko ve svych komentarich, ze je to celkove vetsi problem, nez si Wittgenstein uvedomuje, a kupodivu prave kvuliva te prereflektovanosti.
    c) Wittgensteina nemam rad, nebo alespon matne si vybavuji, ze jsem se nekdy z nejakych duvodu rozhodl, ze ho nemam rad, takze se mi ten clanek nelibi :-)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam